Lidovky.cz

Pravidla knihovny

Názory

  12:50
Setřídit knihovnu je nemožné. Pokouším se o to vždy nárazově, u nějaké významné příležitosti (malování, nákup velkoprostorové skříně či 3. února na Gutenbergovo výročí) a pokaždé po pár hodinách práce zůstanu ochromen nad mnohostí možností, neschopen si zvolit ten způsob, jímž dát té neorganizované mase emocí a vědomostí řád, což si má žena chybně vykládá jako flákání.

Tomáš Baldýnský foto: Lidové noviny

Během let jsem vystřídal řadu systémů, začal jsem samozřejmě klasicky tematicky a abecedně, ale postupně jsem začal experimentovat - vždy podle toho, co jsem od knihovny očekával. Jednou jsem její funkci definoval coby výkladní skříň, jíž se návštěvám manifestuje psýcha pana domácího, a strávil jsem celé Vánoce snahou vyděsit literárně zdatnou návštěvu tím, že do regálů sestavím knižní obraz mysli schizofrenika. Kladl jsem životopis Hitlera vedle Malého prince, Pytel kostí vedle Kůže s vábivou představou, že na návštěvu nechám nejdřív knihovnu řádně zapůsobit a pak se postavím doprostřed pokoje a budu zasněně pohupovat sekerou. Po tříletém čekání na to, až si této rafinovanosti někdo všimne, mě omrzelo hledat Fanny Hillovou vedle Pána prstenů (eh... obráceně, samozřejmě!), a obětoval jsem víkend pokusu použít knižní stěnu jako malířské plátno, leč ke svému údivu jsem zjistil, že se mi zásadně nedostává modrých a růžových knih. Vyrazil jsem tedy do antikvariátu nakoupit barvy, ale protože jsem se nedokázal přinutit utratit tři kila za blankytnou publikaci Klíšťata, komáři, blechy, vosy a jiní bodaví škůdci ohrožující zdraví, Technologie inženýrských staveb I. a dvě kila harlekýnů, mé dílo zůstalo torzem.

 Před pár dny, kdy jsem opět stál vedle hory knih a žena výhružně míchala primalex a dívala se na hodinky, jsem cítil známou bezmoc. Obrátil jsem se o radu ke kamarádům. Rada toho prvního ("Je důležité, aby knihy především zařezávaly a nevytočí tě ani tak Remarque vedle Pratchetta, jako kniha zasunutá o půl centimetru dovnitř v nízké poličce, do níž se nedá sáhnout a knížka povytáhnout, aniž bys to musel celé přehrabat a znovu zase srovnat!!!"), ani konverzace s tím druhým ("Hele, máš velkou knihovnu?" - "Ani ne, vlastním asi čtyři knihy." - "A jak je řadíš?" - "Já je mám na sobě a nahoře je ta, kterou chci, aby lidi nejvíc viděli." - "Což je?" - "Klub rváčů nebo Elegantní vesmír. Podle toho, jestli jsem zrovna anarchista nebo badatel.") mi toho moc nepřinesly -kromě poznání, že se přátelím s maniaky a analfabety. Naštěstí jsem musel své trýznění přerušit a vydat se na setkání autorů Lidových novin, na němž jsem v hovoru s Františkem Šulcem (ne nadarmo píše do Orientace!) doprecizoval myšlenku introspektivní organizace na základě emoční validity titulů (co mám rád, dopředu). Vrátil jsem se domů v noci plný síly a touhy, vzal ženě kýbl a hadr z ruky a s nadšením jí začal popisovat nový systém. "Jenže já už jsem ti to tam nastrkala." 

 "Jak jako nastrkala?" - "No nastrkala, jinak nevymalujem nikdy." -"Jak nastrkala?" odvedla mě do pokoje. Hora knih zmizela, na podlaze ani brožurka. "Nastrkala?" zašeptal jsem ochromeně před knihovnou, která se nade mnou tyčila jako nasycený bumbrlíček. "Nastrkala," vrátila se žena k hadru. "Nastrkala, zajímavé," zamumlal jsem a začal ohledávat rozsah škod. Ani mě nepřekvapilo, že de Quinceyho Vražda jako krásné umění není k nalezení.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.