Z oken svého malostranského bytu sleduji přípravy na akci daleko větší. Je jí lyžování na Hradčanském náměstí – akce E. ON Pražská lyže, 30. prosince. Start bude od stanoviště Hradní stráže, cíl u Schwarzenberského paláce. Vstup pro diváky zdarma, účast 250 předních běžců z dvaceti zemí zaručena. Bude možné vysekat ledové sochy, házet sněhovými koulemi na cíl, vystoupí Lucka Vondráčková, kouzelník Pavel Kožíšek, prezident Václav Klaus.
V Praze není po sněhu ani památky. Ve čtvrtek tak začalo šedesát náklaďáků navážet do Prahy sníh z Horní Vltavice. To je nějakých 156 km krát 60 aut – 9360 kilometrů k nám ten sníh urazí. Ale ani po vystoupení Dana Nekonečného sníh nepřijde vniveč. Bude převezen do snowparku na Letné a na Petřín.
Ať zpěváci zpívají, spisovatelé píší, lyžaři lyžují! Pro mě je jen záhadou výběr Hradčanského náměstí za místo lyžovačky. Malá Strana se stala kulisami sebe samé. Zmizely oprýskané fasády, na kterých Vladimír Boudník kdysi okolojdoucím demonstroval svůj grafický směr explozionalismus.
Všechny ty opravené domky, nad jejichž upraveností a barevností jásají spořádaná srdce německých turistů, nyní obsahují hotelové apartmány, zařízené pokoje pro zahraniční managery, kteří ve svých bytech nežijí, jen pobývají.
Malostranské hospody, kde se v roce 1988 scházeli umělci a zajímaví lidé, kde bylo možno debatovat o Nietzschem či Ladislavu Klímovi, kde člověk mohl potkat Mejlu Hlavsu nebo Mikiho Volka – ty všechny se s jedinou výjimkou Zavěšeného kafe a hospody U Hrocha proměnily na poloprázdné pizzerie, kde po večerech hoří svíčky na stolech a cizozemští návštěvníci opatrně píchají vidličkou do tradičních knedlíků, šustí pak nad stolem plánem centra Prahy a marně se rozhlížejí, jestli zachytí onu mystickou a uměleckou atmosféru, kterou jim sliboval bedekr.
Po zaplacení se pak plouží dál královskou cestou na Hrad, aby na závěr jediným jejich autentickým kontaktem s autentickými domorodci se stal taxikář, který je sice obere, ale alespoň s nimi dá řeč.
Místo Plastiků Sladké mámení
Občas, když mě už přestane bavit pracovat a jdu k Zavěšenému kafi dopoledne na pivo, hodím všechny starosti za hlavu a dávám si další a další plzně a vidím turisty, jak přicházejí, sedají si ke stolu a marně touží po nějakém autentickém setkání.
A pak stačí jediné slovo, jediný úsměv a oni šťastně hovoří, jednoho pošlu do Muchova muzea, dalšímu rozmluvím návštěvu Duplexu a nasměruji ho do Akropole. Ty lidi nezajímají baráky, doufají potkat se s lidmi!
Potkal jsem tu syna Arta Garfunkela, který byl fascinován hudbou Plastic People a vůbec nechápal, jak je možné, že u Dvou slunců – kde přece bydlel básník Egon Bondy – výčepák nejenže nepouští Plastiky, ale ani netuší, kdo to nějaký Egon Bondy byl. Místo setkání s hudební a spirituální legendou mu nabídl dobře propečenou kachnu a z rádia píseň Sladké mámení.
Je to strašně smutné a strašně hloupé. Mám k dispozici průzkum asociací, které si návštěvníci Prahy s tímto městem spojují – Švejk, Kafka, Kundera, Golem, Meyrink, Havel, Plastic People. Každý z jiného oboru a jiného druhu – dokázali se dostat na takovou úroveň, že cizinci alespoň zaznamenali fakt jejich existence.
Švejk – ta geniální humoristická knížka, kterou „lepší lidi“ jakože opovrhují – to má celkem pořešeno v hospodě U Kalicha a i U Fleků. Kafka nemá solidní živoucí prostor – byl zcela rozmělněn do triček a hrníčků. Kundera v Praze neexistuje vůbec, ačkoli to je nejčtenější český autor.
Plastici – ze světového nadhledu nejznámější česká hudební skupina – nejsou prezentováni v jediné hospodě, kde se svého času scházeli. Malá Strana je bez lidí, je tu pusto, vybydleně, je dekorovaná ustavičným proudem turistům, směřujích od mostu ke Hradu, ale nenacházejících nic. Nenacházejí tu totiž nikoho, s kým by se mohli bavit – protože tu už skoro nikdo nebydlí.
Šedesát aut sem dnešní noci vozí ze Šumavy sníh na Hradčanské náměstí, aby tam proběhla lyžovačka. Ten sníh roztaje, lyžaři si odvezou svoje lyže do dvaceti zemí světa. Někteří z nich si dají po závodě i večeři. A odnesou si obraz našeho města – Praha, tam mají dobrou kachnu a taky se tam lyžuje u Hradu na náměstí.
Švejk by jim místo kachny prodal psa, Kafka by se nechtěl potkat s tím shlukem běžících lidí v aerodynamických oblečkách, Kundera by se odstěhoval do Paříže, kde lidé ještě v bistrech žijí, a Plastici by se na ten dovezený sníh vychcali. Určitě by se na Hradčanském náměstí dal zřídit i Disneyland. Jenom nechápu důvod, proč právě tam by měl být.
Hradčany s vlajkou foto: Lidové noviny
