Jako tulák chodím sem a tam

Bezdomovec neboli homeless je novodobá varianta starobylého životního stylu. Možná ještě staršího, než je nejstarší řemeslo. Naši předkové pro tyto lidi měli mnohem poetičtější označení: tulák. Kolem něho existovalo mnoho romantických písní, které bohužel s novodobým termínem už tak nostalgicky nezní.

Schválně. Zkuste si zazpívat závěr Cimrmanovy písně tuláka, kterou mu podle všeho ukradl Rudolf Piskáček. „A vůně šeříků láká motýly na hrob houm-lesáka, vždyť jako jiným též mu kvet ten máje květ!“ Na této Cimrmanově písni je též patrné, kam až se dnes posunul význam tohoto slova. Bezdomovec zdaleka nemá to kouzlo svobodného ducha, který uniká před zkaženou společností. I tomuto druhu tuláků se dnes říká jinak - totiž „alternativa“.

Bezdomovectví je tedy obecně bráno jako něco opovrženíhodného. Ale přesto najdeme mnoho takových lidí bez přístřeší, které stejně jako prastaré tuláky láká život mimo majoritní společnost. Tulácký radikalismus (v němčině zvaný teology Wanderradikalismus) vyžadoval od svých učedníků i Kristus - opustit vše a být svobodný pro Boží království.

Tedy ani tulácký život není prostý hodnot, které nám často chybí, například pro společenské ohledy, pro snobismus, pro imperativ úspěšnosti či slávy, podle které žije jen ten, kdo je v bedně.

Tulákem z hlouposti
Mezi tuláky končí lidé z nejrůznějších důvodů. Mnoho z nich vzniká z hlouposti pomocí osvědčeného dvojtaktu „půjčka a exekuce“. Řada z nich vzniká okolo rozchodů. Muž zjistí, že je mu žena nevěrná.

Rozzuří se, urazí a na truc uteče z domu. Přespává měsíc u známých. Za měsíc ho mají známí dost. Vrátit se nemůže, protože k jeho ženě se již nasáčkoval jiný chlap - a hle, máme tu dalšího bezdomovce. Nemá ani ženu, ani děti, ani domov, za to má depresi, jak když vymaluje.

Těmto lidem naštěstí pomáhá, když je někdo trochu popostrčí k novému startu. Když jim dáme ubytování, pomůžeme s hledáním práce, tak do půl roku jsou schopni naskočit a jakž takž se dát dohromady. Další druh bezdomovců představují nemocní lidé, zpravidla v kombinaci s nižším intelektem, kteří se v té naší chaotické společnosti zkrátka nedokáží zorientovat.

Mezi bezdomovci či squattery však občas najdeme i velmi inteligentní lidi, kteří svůj stav též nechtějí změnit. To bývají možná právě ti, kteří ve svých rodinách zažili krutost výčitek a imperativ úspěchu - musíš být dobrý, musíš vystudovat školu, nesmíš udělat chybu, nedělej nám ostudu, či jak by řekl Plíhal: „do každé ruky kýbl hnoje a koukej šplhat nahoru!“. Zhnusení z přízemních hodnot rodičů je pak vede k úniku do absolutního jinde.

Na první pohled je to nelogické. Nemusím sázet les, když potřebuji sirku. Ano, ale uvědomme si, že tito lidé nezápasí jen s reálnými rodiči, ale především se svými vlastními sklony. Proto je pro ně snazší skočit do druhého extrému, než jen mírně poupravit životní styl rodičů. Nenajdeme názornější příklad takového skoku do absolutního jinde, než byl sv. František z Assisi.

Není schopen ničeho, natož práce...
Ten měl velké sklony k poživačnosti a konzumnímu životu. Ty samé hodnoty pro něj ale symbolizovalo i otcovo lpění na majetku. Proto když se s ním otec chtěl soudit, tak udělal po italsku teatrální gesto -svlékl se do naha, aby otci či možná spíše sám sobě dokázal, že majetek mu život rozhodně svazovat nebude! Strach z odpovědnosti a selhání Na rozdíl od sv. Františka samozřejmě většina tuláků se svým životem moc spokojena není.

Jenže každá cesta má dva konce - jistotu prvního opouštíme a druhý - holub na střeše - je v nedohlednu. Když se takovému bezdomovci najednou otevře možnost nového začátku, jako Miroslavu Szamszelymu padlo štěstí do klína, tak trvá dlouho, než to dokáže zpracovat.

Napřed jej čeká šok, který se odehrává především ve fantazii. Snění se mu totiž rozjede jak cikánský povoz z kopce a začne vykreslovat vzdušné zámky. V reálu sice stále jen bydlí na ubytovně, ale ve fantazii je už třeba top manažerem Microsoftu a obklopený stovkami sličných, a hlavně snadno dostupných slečen. Toto nezkrocené snění vyvolá takový strach z odpovědnosti a selhání, že dotyčný tyto rodící se možnosti raději pohřbí sám a dřív, než to obávané selhání přijde samo.

Úkolem psychologa je tedy především krotit bujarou fantazii těchto lidí při počínajícím úspěchu a pracovat s jejich podvědomou sebenenávistí, kdy oni si vlastně ten úspěch ani nepřejí. Štěstí přeje připraveným, ale tito lidé na štěstí a úspěch nejsou připraveni ani trošičku. Jsou málo flexibilní a životní meducínu snášejí jen po malých lžičkách. Na místě je proto velká tolerance nejen k jejich pomalému tempu, ale především k mnoha chybám, kterými si umně dláždí cestu za svými sny.