Být panem Zahradilem, nevyjadřoval bych se o té „těkající vrstvičce“ s takovým opovržením. Od podzimu 1997 a „Sarajeva“ uběhlo přes deset let. Bez těch 5 – 10% voličů je vyloučeno, aby občanské strany získaly převahu nad komunisticko-socialistickým blokem.
ODS, dlouho stižená sarajevským syndromem, fundamentalistická a s nulovým volebním potenciálem, se dokázala pootevřít až loni na jaře a vzít do koalice zelené, kteří, co si budeme povídat, k té „těkající vrstvičce“ taky patří. Stalo se tak přes odpor a hloupé řeči Václava Klause, který, stejně jako jeho věrný podržtaška Zahradil, má na nynější nevábné situaci lví podíl.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
To, co zažíváme, je závěrečný akord ve střetu mezi Klausem a Havlem, o němž si kdysi nepříčetní optimisté mysleli, že z něj vyroste něco pozitivního. Klaus se zabývá globálním oteplováním, reformováním EU a kamaráčofty s Putinem, pro Hlavla je likvidace tohoto jeho soupeře tak důležitá, že je ochoten se za tím účelem spojit i s komunisty (ke komunistům ostatně necítí bytostný odpor ani Klaus).
Jediná naděje je, že se ODS vymaní z Klausova vlivu, dokáže té „pravdě a lásce“ (to jest těm 5 – 10% bezprizorných voličů) nabídnout něco jiného než směs tržního fundamentalismu a odpudivého šovinismu, a „pravdě a lásce“ to bude stát za to natolik, že se bude umět podívat s kritickým odstupem na svého guru.
Topolánek udělal v tom směru jakýsi první krok. Že by se něco podobného dalo očekávat od lidí jako Zahradil, je vyloučeno. A navíc je asi pozdě, protože pokud zvítězí v prezidentské volbě Švejnar, opoziční prezidentský kandidát bloku od lidovců a zelených přes ČSSD po komunisty, jenom prohloubí tu deset let zející propast uprostřed „občanské“ části politického spektra.
