Dnešní evropské státy si stále více nevědí rady se svou vlastní duchovní a kulturní tradicí (viz např. nedávný zákaz veřejného připomínání křesťanských Vánoc ve Velké Británii). Směs sekularismu a multikulturalismu, kterou se ji snaží nahhradit, působí ve vztahu k náboženství zcela zmateně - jednou hájí vůči protestům muslimů „právo“ na karikování Proroka a jindy zas z údajného ohledu na muslimy zakazuje pohádky o prasátkách.
I Rudolf Bultmann, představitel liberálního protestantismu velmi otevřeného sekulárnímu způsobu myšlení, kdysi řekl: „Nekřesťanský stát je možný, ale ateistický ne.“ Pravdivost jeho slov se dnes potvrzuje.
Z hlediska zdravého rozumu není obtížné rozlišovat mezi hanobením toho, co je druhým svaté, a pouhým konáním něčeho, co by jen druhým možná mohlo vadit. V případě, že by veřejné mínění všeobecně uznávalo, že to první je špatné, zatímco při vyhýbání se tomu druhému nelze zacházet do extrémů, nebylo by vůbec co řešit. „Ateistický“ stát, neschopný rozlišovat mezi rouháním a „politickou nekorektností“, je však zřejmě odsouzen k propadání se do čím dál absurdnějších problémů.