Je to smutné, když po dvaceti letech lidé stále vzpomínají s nostalgií na dobu, která byla srovnatelná s dobou po Bílé hoře, ne-li horší. Je to stále plivání do obličejů těm, kteří pro svůj názor a pevný postoj byli jako nevinní popraveni a perzekvováni. Je to důsledek deformace našeho způsobu života, který v nás plíživá „normalizace“ zakořenila. Raději v tom nepátrat, raději o tom nemluvit, raději vzpomínat na rozjásané První máje, kdy byly při malé frontě k dostání i párky.
Člověk rád nepříjemné věci a zážitky z minulého života vytěsňuje, ale nebudeme-li vidět pravdivě svoji historii nezaujatým pohledem, budou se období selhání mravních hodnot opakovat. I když si to neradi připouštíme, u sousedů v Německu stejný problém od konce války řešili mnohem zásadněji. U nás sametová revoluce přinesla zvoněním klíčů jen polovičatost a zametání věcí pod koberec. Temné skutky jen nerady vidí světlo.