Generála po bitvě si připomene i ten, kdo čte rozhovory s Václavem Klausem a jinými mohykány devadesátých let včetně Jana Švejnara. Nebo kdo viděl film s Milošem Zemanem coby důchodcem z Vysočiny. I tito lidé líčí zásadní události vývoje po svém, často jen za přikyvování zpovídajícího novináře.
Dokument Občan Havel tenhle model mění - předvádí generála při bitvě se všemi plusy a minusy. Kontrastuje s úterní senátní debatou, která vynechala otázku jmenování vlády. Kdo chce skutečně nasát okamžiky klíčové pro instituci českého prezidenta, ať ten film zhlédne alespoň dvakrát.
Je Občan Havel zcela objektivní? Možná ne, ale je autentický. Kamera zabírá prvního českého prezidenta, jeho tým a lidi, se kterými jedná. Schází jakýkoliv komentář -další kontrast k rozhovorům mohykánů devadesátých let, které jsou vlastně komentářem, či k Miloši Zemanovi komentujícímu minulost do kamery na současné Vysočině. S Havlem se oproti tomu ocitáme uprostřed autentického dění a i pamětníci se musí namáhat, aby některé postavy rozklíčovali.
Já jsem se přemohl, prosím
Má Havel své filmové účinkování pod kontrolou podobně jako Miloš Zeman? To by se musel kontrolovat sedmdesát hodin, ze kterých vznikl dvouhodinový sestřih.
O tom, že kontrola na „občana Havla“ stejně nefunguje, vypovídá sám film. Svým způsobem v něm hraje hlavní roli Havlova slušnost. Pokud ji Havel před kamerou sám zpochybňuje, reflektuje tím sebe sama, nebo konspiruje na nás, diváky? Každý nechť posoudí sám.
„Po určitých Klausových krocích jsem se rozhodl, že i já budu na něj aspoň z desetiny tak hulvátský, jak on dovede být, byť slovy kulantními,“ hovoří Havel ke svému týmu. Píše se rok 1994, do Prahy přijíždí americký prezident Bill Clinton a Havlovi se naskýtá šance. Hrad chystá Clintonovu návštěvu v jazzovém klubu Reduta. Přizve premiéra Klause, celoživotního milovníka jazzu a návštěvníka Reduty, nebo ne?
„Samozřejmě předpokládal, že řeknu - a já jsem jako zdvořilý člověk měl nesmírné nutkání říct - No tak pojď tam taky,“ říká Havel na adresu Klause, ale vzápětí dodává: „Já jsem se přemohl, prosím pěkně, a já jsem vůbec žádné pozvání neřekl. Mlčel jsem.“ Jak divák za chvíli zjistí, Klaus v Redutě a vedle Clintona nakonec sedí. Tak tedy vypadá Havlovo „hulvátství“.
Jenže brzy se na plátně dostáváme k červnu 1996, k volebnímu patu a Havlově slušnosti proměněné ve slabost. Situace může být nakonec zlomovější než „sarajevský atentát“ o rok a půl později. Klaus riskuje už tehdy křeslo premiéra. Ne snad, že by se v takovém případě v politice ztratil, ale musel by mobilizovat své síly v defenzivě -jak to právě on umí, což ukázal teď v úterý v Senátu - již v roce 1996. Tehdy ho ovšem spasí hlavně Havlova slušnost, což je poznatek, který stojí za pozornost filmových diváků i alternativních historiků.
Klaus se v patu tradičně zorientuje jako první a chce po Havlovi, aby ho oficiálně pověřil jednáním o staronové, nyní však už menšinové koalici. „To je strašně předčasné,“ říká Havlův poradce Ivan Medek a oproti prezidentovi, primárně ke Klausovi vstřícnému, působí tak trochu jako bazilišek. Havel, který by preferoval jako premiéra raději lidovce Luxe, couvá, ale jen tak, že místo Klause hodlá jednáním pověřit ODS jako stranu. Nezlomí ho ani jednání s Milošem Zemanem.
Zeman je ve vrcholné formě a racionalita jeho argumentů nemá chybu: „Vy si přece nemůžete nechat schvalovat každou svoji větu Václavem Klausem,“ obrací se na Havla. Mámí z něho větu, kterou by prezident přizval k jednání všechny čtyři demokratické strany: „Prezident se neptá, zda smí pozvat. Prezident zve, pane prezidente.“ Havel ovšem trvá na poradě s Klausem. „Máte svaté právo to udělat,“ končí Zeman, „ale Masaryk by je pozval, pane prezidente. Dáte mi ještě jednu becherovku na závěr?“
Často slýcháme o útocích pravdy a lásky na Klause. Právě proto je zajímavé sledovat, jak Klaus v roce 1996 uhájil své premiérství díky Havlově slušnosti. Havel ho jmenoval hladčeji než o deset let později Klaus „svého“ Topolánka.
Je pozoruhodné, že zatímco vůči Klausovi sklouzla Havlova slušnost až ke slabosti, vůči Zemanovi nikdy. Ukazuje to televizní revoluce před sedmi lety. Když se Havel staví za rebelii televizních pracovníků, zdůrazňuje odpor k právnímu pozitivismu a uvádí příklad z února 1948, komunistického puče: „Únor proběhl naprosto zákonně, v souladu s literou zákona, ale naprosto proti duchu poválečné ústavy.“
To už premiér Zeman vypadává z noblesní role roku 1996: „Každý z nás, byť by to i byla hlava státu, kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.“
Srovnáváme-li teď s odstupem mohykány devadesátých let, jako největší formát z nich vychází Havel. Ne snad proto, že tak působí na plátně, ale proto, že se přímo při zásadní bitvě nechal zachycovat.
