Autor zmiňuje bouřlivý závěr zasedání Rady ČRo , tedy námi placeného dozorčího orgánu nad vysíláním Českého rozhlasu. Tato zasedání jsou veřejná a když na ně zvědavý posluchač dorazí, může zažít deja vous. Najednou se ocitne v jakémsi „normalizačním skanzenu 70. let“, na předem zinscenovaném absurdním představení „veřejnoprávního“ divadla. Vše je předem domluveno a usnesení v podstatě přineseno na začátek schůze. Mechanicky se proberou jednotlivé body, mechanicky se jednohlasně odhlasují. Vyslechnou se informace o (vždy dobrých) výsledcích a některých písemných odpovědích na dopisy posluchačů, přičemž není citováno, na co se posluchači přesně ptali. Nikdo z přítomných návštěvníků-koncesionářů se na nic nemůže zeptat, písemné žádosti o položení otázky se ignorují. Na konci zasedání předseda Rady jako první zběsile prchá ven s většinou radních v patách, aby se ho koncesionáři nemohli na nic zeptat. Vždytˇ jednací řád přece „nepředpokládá“, aby se Poslaneckou sněmovnou „zvolení“ radní bavili s nějakými posluchači. Personální, programové a finanční otázky Českého rozhlasu obecně, a Radiožurnálu zvláštˇ,prý vůbec nejsou v kompetenci Rady ČRo. Kdo tohle jednou zažil, ten se musí logicky ptát : proč si za naše peníze 18 let po sametové revoluci vydržujeme takový zbytečný a arogantní ansámbl ?