Státní svátek nám zůstal, ale jeho oslava se, pokud se nemýlím, humanizovala (možná zasáhly organizace jako Člověk v tísni nebo Výbor pro lidská práva OSN): mučení diplomatického sboru Smetanovou Libuší se již nekoná. Dokonce malá ukázka z toho hudebního díla (fanfáry), která zaznívá při příchodu prezidenta na nějaké slavnostní shromáždění, byla prý na přání Václava Klause poněkud zkrácena. Přesto, jak jsme se dnes mohli znovu přesvědčit, s osobou prezidenta jsou spojeny obřady, svědčící o jakési hysterické nepřiměřenosti, která se u nás s tou funkcí tradičně spojuje.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Slavnostní obřad se koná v ponurém, obtížně vytopitelném gotickém sále. Nastupuje „Hradní stráž“ (už si ani neuvědomujeme, jak obludně nesmyslný je to útvar) ve strakatých operetních uniformách, které je těžko chápat jinak než jako zlomyslnou pomstu Klausova předchůdce v úřadě všem následníkům. Prezident podepíše slib perem za milion (letošní inovace; doufám, že se nemusel upsat vlastní krví). Nato zazní hymna a kanonáda (doposud se vždy používaly slepé náboje, nemělo by se to změnit?). Následuje vojenská přehlídka, kladení věnců, návštěva katedrály. Nakonec „číše vína“ pro pozvané ve Španělském sále. Lidová veselice, kterou posledně pořádal a zřejmě zčásti i financoval pražský purkmistr, tentokrát odpadla, rozdělovala by národ.
Prezidentská funkce je u nás natolik ověšena středověkými cingrlátky, že když se volitelé při volbě hádají, kandidáty ostře, někdy nespravedlivě kritizují, připadá to národu jako znesvěcení Úřadu. Správně by měli povstat, tasit šavle a volat „sláva“! To by ovšem kandidát musel být jen jeden (už jsme to taky zažili).
Představme si, že prezident sedí nikoli na Hradě, ale třeba v Kramářově vile (je to taky pěkné a hezky situované stavení). Hlídají ho obyčejní policajti (dva). Prápor má jeden, český, jako my všichni (demokratický prvek). V takové civilní kulise by mu možná zbylo víc času na to, co by dělat měl, a méně času na to, co by dělat neměl.
Třeba se toho jednou taky dočkáme.