Bylo mi smutno z rozhovoru paní Procházkové s Václavem Havlem. Stále je to stejná píseň: hlavním negativem české politické scény je Václav Klaus. Zdá se, že v porovnání s Klausovými politickými poklesky nevadí Paroubkovo fierlingerovské spájení sociální demokracie s komunisty, pardonování komunistické totality a účelový antiamerikanismus (dovedu si představit, jako nevůli by způsobil Klaus, kdyby na adresu Číny a Tibetu prohlásil to, co Paroubek), v porovnání s Klausovými ekonomickými prohřešky nevadí stamiliardové zadlužení republiky levicovými vládami a populistické mnohaleté odkládání nezbytných reforem („ aby nám nepokazily příští volby“), a v porovnání s Klausovými morálně-etickými poklesky nevadí v podstatě „třídní“ Paroubkova logika, způsob politické argumentace a absence smyslu pro fair play.
Václav Havel proti Klausovi vyzvedává Jana Švejnara. Přiznám se, že na počátku prezidentské volby mi na Švejnarovi vadilo pouze to, že jej tak vehementně prosazoval Paroubek, přičemž Švejnarovi nevadila zcela průhledná hlavní role být antiklausem a nedokázal se od ní distancovat. Po volbě a zejména po Švejnarovu povolebním prohlášení mi vadilo nesrovnatelně víc, že dokonce na Paroubkovu logiku a argumentaci přistoupil.
Vždyť jaká je to logika: kdo z našich řad volí protivníka, je zrádce a přeběhlík, kdo by z řad protivníka volil nás, byl by konstruktivně uvažující statečný politik. Pokud je takto pokřivená „třídní“ logika úmyslná, nevypovídá to nic dobrého o čistotě charakteru jejích nositelů. Pokud tomu naopak tito lidé věří, nevypovídá to nic dobrého o jejich zdravém rozumu. Což je v mých očích také degraduje.
Naše politické forum charakterizuje stále kompaktnější levice a stále stejně rozpolcené demokratické síly, neschopné najít společnou řeč, a v podstatě charakterizované antagonismem Havel kontra Klaus (pořadí podle abecedy). Představme si, jakou obrovskou úlevu by politické scéně přineslo, kdyby si tito dva velikáni polistopadové politiky dokázali přátelsky podat ruce. Kdyby se pokusili zapomenout na vzájemné velké i zcela malicherné rozbroje, držet se toho, co je spojuje, a zanedbávat to, co je rozděluje.
Havel (a nejen on) přikládá velkou váhu občanským hnutím. Já se však příliš nedivím, že občanská hnutí, která Václav Havel zmiňuje (Impuls“, „Děkujeme odejděte“), Klausovi vadí, vždyť jejich hlavním terčem byl právě on. Představme si však, kdyby k občanským hnutím nyní přibylo další, dejme tomu „Prosíme, smiřte se“, které by je k dohodě ve prospěch vlasti přimělo, připravilo pro ni půdu a cestu, s podporou všech slušných lidí. Nebylo by to pro tuto zemi, pro zdravý vzduch na její politické scéně a pro urychlené dohnání blahobytu, kterému se těší západní země, lepší, než neustálé vzájemné napadání – mezi oběma protagonisty i jejich přivrženci? Našli by se mezi našimi předními politickými a intelektuálními činiteli moudří a stateční lidé, kteří by byli schopni vznik takového hnutí iniciovat?
Kdo by se ukázal jako moudřejší, a první napřáhl ruku k dohodě?
(Asi se jevím jako naprostý naivka.)
S úctou
Václav Havel proti Klausovi vyzvedává Jana Švejnara. Přiznám se, že na počátku prezidentské volby mi na Švejnarovi vadilo pouze to, že jej tak vehementně prosazoval Paroubek, přičemž Švejnarovi nevadila zcela průhledná hlavní role být antiklausem a nedokázal se od ní distancovat. Po volbě a zejména po Švejnarovu povolebním prohlášení mi vadilo nesrovnatelně víc, že dokonce na Paroubkovu logiku a argumentaci přistoupil.
Vždyť jaká je to logika: kdo z našich řad volí protivníka, je zrádce a přeběhlík, kdo by z řad protivníka volil nás, byl by konstruktivně uvažující statečný politik. Pokud je takto pokřivená „třídní“ logika úmyslná, nevypovídá to nic dobrého o čistotě charakteru jejích nositelů. Pokud tomu naopak tito lidé věří, nevypovídá to nic dobrého o jejich zdravém rozumu. Což je v mých očích také degraduje.
Naše politické forum charakterizuje stále kompaktnější levice a stále stejně rozpolcené demokratické síly, neschopné najít společnou řeč, a v podstatě charakterizované antagonismem Havel kontra Klaus (pořadí podle abecedy). Představme si, jakou obrovskou úlevu by politické scéně přineslo, kdyby si tito dva velikáni polistopadové politiky dokázali přátelsky podat ruce. Kdyby se pokusili zapomenout na vzájemné velké i zcela malicherné rozbroje, držet se toho, co je spojuje, a zanedbávat to, co je rozděluje.
Havel (a nejen on) přikládá velkou váhu občanským hnutím. Já se však příliš nedivím, že občanská hnutí, která Václav Havel zmiňuje (Impuls“, „Děkujeme odejděte“), Klausovi vadí, vždyť jejich hlavním terčem byl právě on. Představme si však, kdyby k občanským hnutím nyní přibylo další, dejme tomu „Prosíme, smiřte se“, které by je k dohodě ve prospěch vlasti přimělo, připravilo pro ni půdu a cestu, s podporou všech slušných lidí. Nebylo by to pro tuto zemi, pro zdravý vzduch na její politické scéně a pro urychlené dohnání blahobytu, kterému se těší západní země, lepší, než neustálé vzájemné napadání – mezi oběma protagonisty i jejich přivrženci? Našli by se mezi našimi předními politickými a intelektuálními činiteli moudří a stateční lidé, kteří by byli schopni vznik takového hnutí iniciovat?
Kdo by se ukázal jako moudřejší, a první napřáhl ruku k dohodě?
(Asi se jevím jako naprostý naivka.)
S úctou