Jakmile doroste v žáka, s dotazy je konec. Dítě se změní z tázajícího na tázaného, přičemž se mu dá na srozuměnou, že je žádoucí, aby odpovídalo správně. Aby správně spojovalo písmena a slova, nezapomínalo na čárky nad „a“ a na konci věty klesalo hlasem. Byly doby, kdy se dokonce počítalo, kolik takový školák stihne přečíst za minutu slov.
Čím víc, tím líp. Pak ale přišel někdo s nápadem, že by lidi měli nejen umět číst, ale přečtenému taky rozumět. To se ukázalo jako problém. Čeští žáci se při mezinárodním srovnání ukázali v daném ohledu jako sotva průměrní. Netřeba to brát tragicky. Právě naše rezervy ve čtení s porozuměním zřejmě rozhodly o tom, že je třeba jít na výuku jinak než dosud.
Spustila se reforma, kterou spousta učitelů sice považuje za zbytečnou komplikaci zaběhnutých metod, ale kterou jsme nutně potřebovali. Týká se totiž právě porozumění. A toho, aby se děti nepřestaly tváří v tvář autoritě učitelů ptát. Autorita je sice užitečná, ale, jak prokázala inspekce, někdy může být i na škodu věci.
