Náhodou se mi před několika dny dostala do ruky kniha amerického historika Volkera Berghahna z Columbijské univerzity, nazývající se Evropa v období dvou světových válek, která byla vydána v roce 2006.
|
Zabýváme se Tibetem a olympiádou, co se však děje na západ od nás, toho si téměř nevšímáme.
Vydal ji nikoli svým vlastním nákladem autor, jako jakýsi disidentský text, ale prestižní nakladatelství Princeton University Press. Nejde mi o knihu jako celek, navíc ani zdaleka nemám takovou znalost historických detailů jako její autor.
O tyto detaily mi ostatně právě teď vůbec nejde, protože mi jde o něco úplně jiného. Autor - podle očekávání - velmi kriticky hodnotí éru nacismu, ale zcela neskutečné je jeho hodnocení Stalina, komunistů a Sovětského svazu.
Tam rozum člověka, který prožil komunistické Československo, zůstává stát. Oba režimy podle autora sice likvidovaly miliony lidí, ale sovětští komunisté - jak píše Berghahn - museli používat násilí jako nezbytnou sebeobranu proti vnějším i vnitřním hrozbám!
Primární tedy bylo násilí nacistů, sekundární násilí komunistů! Nejsem si jist, zda jsme něco takového u nás mohli slyšet jindy než v padesátých letech. Mám pocit, že později už skoro ne.
Na straně 76 tento univerzitní profesor a renomovaný historik dokonce říká, že „Stalinova politika násilí musí být chápána v dialektickém vztahu k tomu, co se odehrávalo na Západě“. „V dialektickém vztahu“ znamená - aspoň já to tak chápu -něco jako akce a reakce. Stalin byl tedy ke svému chování podle tohoto autora přinucen.
Přinucen například tím, že kvůli tomu, jak na zrod komunismu reagoval Západ, musel začít budovat „socialismus v jedné zemi“, a protože ta v té době neměla žádné finanční prostředky pro uskutečňování svých plánů, bylo třeba najít je někde uvnitř země.
Proto bylo třeba „získat zdroje od bohatých kulaků... Když se tito kulaci bránili, Stalin zareagoval s velkou brutalitou“ (strana 78). Čili bránění se „kulaků“, vyvolalo Stalinovy represe! V neuvěřitelných citátech tohoto typu bych mohl pokračovat.
A co Ruml, Bursík, Mejstřík?
Při čtení této publikace se nemohu ubránit otázkám, které se přímo nabízejí. Kdy už začnou Jan Ruml, Martin Bursík, Martin Mejstřík, Jan Šinágl a další dnešní podobní bojovníci proti nebezpečí komunismu protestovat v New Yorku před Columbijskou universitou proti tomu, že tam vyučuje tento pan profesor? Odváží se to udělat? Získají takovou mediální pozornost jako u nás doma? Problém je, že oni to vůbec nevědí a že to vědět snad ani nechtějí. U nás je jejich nesmiřitelný boj snazší.