Kromě toho jsme měli dostatečnou příčinu, totiž německý teror. Tím má být řečeno: protože po příčině následuje nevyhnutelný následek, nic jiného nám nezbylo. Máme tedy hned dvojnásobné alibi, nechme toho a dívejme se do budoucna.
Věci, které se podařilo zakecat Petr Uhl si zaslouží uznání za to, že tento nestydatý alibismus zase jednou naboural. Neváhal jet na Sudetoněmecké dny do Norimberka, přijmout prestižní Karlovu cenu a v té souvislosti oživit věci, které se už skoro podařilo takříkajíc zakecat. Nebral si servítky: Češi se na svých německých spoluobčanech po válce dopustili něčeho podobného jako předtím na nich nacisté. Prováděly to české státní orgány s podporou aspoň části veřejnosti. Argumentovat tím, že jsme jim dělali totéž, co oni předtím nám, je nesmyslné a ahistorické.
A dvě zásadní věci: zaprvé, odškodnit sudetoněmecké antifašisty a zmapovat jejich odboj nestačí, protože obětí nacionálního socialismu byla většina sudetských Němců, i ti, co s ním zpočátku souhlasili. A za druhé - o této věci byly u nás ještě před pár lety spory. Teď zavládlo mlčení. Ne snad, dodávám, že by bylo zakázáno o tom psát a mluvit. Jen se to v médiích považuje za neslušné. Kostlivec je uklizen ve sklepě.
Nicméně česká společnost je rozdělena a rozdělení, jak dokazuje příklad Petra Uhla, vede napříč politickým spektrem. Diskuse nebyla uzavřena, jen zmrazena. Podaří se ji rozmrazit? Petr Uhl pro to udělal maximum. Nejde o to, nahradit jednu státní doktrínu jinou. Jde o to, nahradit státní doktrínu, která spočívá ve střídavém mlžení a mlčení, dialogem: ne potěmkinovským a naorganizovaným, ale skutečným.
