Mám jiné měřítko k určení, koho mám za hrdinu našich dějin, než autor příspěvku. Mám na mysli profesora Masaryka, který se dovedl opakovaně postavit proti nenávisti davu, když hájil pravdu, a|ť už šlo o iluzi o starých rukopisech nebo o nenávistnou kampaň kvůli pověře o židovských rituálních vraždách. Vzpomínám Přemysla Pittera, který se statečně ujímal židovských dětí v době perzekuce židů a stejně statečně hájil základní právo na život německých žen a dětí, které zápasily se smrtí hladem, nashromážděné na strahovském stadionu, v horkém létě 1945, Hrdinou v mých očích je otec bratří |Mašínů a jeho druhové – ti věděli, kdy je československý důstojník povinen povstat. Ale stejně velkými hrdiny jsou pro mě ty stovky, ba tisíce těch, kteří za války poskytovali odbojářům po celých Čechách a Moravě dočasný úkryt a stravu, ačkoli nacisté za to hrozili postřílet celou rodinu.
Myslím, že hrdinou je ten, kdo dovede ve správnou chvíli plnit povinnost, kterou mu jeho svědomí ukládá – a nebojí se důsledků.
Myslím, že hrdinou je ten, kdo dovede ve správnou chvíli plnit povinnost, kterou mu jeho svědomí ukládá – a nebojí se důsledků.