Červenou tužkou by si měl pak Jiří Paroubek podtrhnout věty, v nichž Jung jednoznačně říká, že Německu už budování amerických základen v Česku a Polsku nejen nevadí, ale že plně protiraketový systém podporuje.
A na pochybnosti, jestli bude systém k něčemu, odpovídá Jung dokonce přesvědčivěji než někteří američtí generálové. „Jistě, (systém) bude sloužit svému účelu. Zprovozněn má být kolem roku 2014. Copak víme, jakým hrozbám budeme v té době čelit... Bohužel musíme vycházet z toho, že rakety dlouhého doletu mohou náš svět ohrožovat. Vybudovat štít, navíc ve spolupráci s Ruskem, považuji za skvělou myšlenku.“ Tolik Jung.
Jung je sice z Křesťanskodemokratické unie kancléřky Angely Merkelové, ale v rámci koaliční spolupráce a soudržnosti nejsou už odpůrci radaru ani sociální demokraté Kurta Becka. Byla to přitom právě německá SPD, o kterou se v odporu proti radaru opíral Paroubek (mohutně podporovaný antiamerickým slovenským premiérem Robertem Ficem).
Jenže po Bukurešti už je všechno jinak. Evropští spojenci americký protiraketový systém podporují a chtějí, stejně jako chtějí, aby co nejdříve bylo proti raketám chráněno celé NATO. Česko (a potenciálně Polsko) už nejsou vnímány státy EU jako nějaký trojský kůň USA v Evropě, ale jako země, které jen pochopily o něco dříve to, co zbytku došlo o rok později.
Paroubek by mohl zatroubit v otázce radaru na ústup a nikdo by mu to nemohl vyčítat. Situace se totiž opravdu změnila. Jenže to by radar nesměl být tak lákavé téma k lehkému získání voličských hlasů, a snad dokonce i předčasnému rozložení Topolánkovy vládní koalice.
Odpovědnému politikovi, za kterého by se Paroubek asi rád pokládal, by však nemělo jít jen o okamžitý zisk. Zvláště jsou-li v sázce zásadní bezpečnostní zájmy země. Ale moc je asi Paroubkovi nadevše.
My voliči bychom si to měli pamatovat.