To někteří politici považují za vážnou hrozbu. Cyril Svoboda vysvětluje, že bychom byli jednou ze dvou zemí, „které mohou být v Bruselu považovány za problémové“, podle vycházející zahraničněpolitické hvězdy ČSSD Jana Hamáčka bychom měli dát najevo, že nebudeme žádným „potížistou“. To je přístup hodný rodičů šprta chystajícího se do nové školy. Je ale adekvátním východiskem diplomacie v EU?
Bohužel je. Naše možnosti ovlivnit evropskou politiku jsou nesmírně omezené a materie je to komplikovaná. Proto je to, co se z politiky vůči unii předvádí na veřejnosti, naprosto bezobsažné. Máte možnost snaživě souhlasit, být mezi prvními a naznačovat, že se to bohdá promění v lepší místo u evropského stolu.
Ale konkrétní argumenty, kterými byste prodávali své evropské zboží? Lisabonská smlouva je „smlouva pro Evropu 21. století“, nic lepšího nečekejte. Anebo můžete být potížista – to slovo je koneckonců na místě. Protože čeho dosáhne ten, kdo bude okázale zdržovat implementaci té či oné směrnice? Ničeho. Dávno už je rozhodnuto. Co může vposledku nabídnout? Vystoupit z unie? To nikdo nemyslí vážně.
A tak bude evropská politika čím dál tím virtuálnější. Buď urychlené schvalování v předklonu, anebo repetitivní útoky na bruselskou byrokracii a rádobyprincipiální postoje, za nimiž se skrývají zlomyslné vnitropolitické intriky – to je případ Klausova veta antidiskriminačního zákona.
Není náhodou, že šplhounství i trucování jsou dětinské modely chování. Děti o sobě nerozhodují a nemají zodpovědnost. Vynucují si pozornost podlézáním nebo zlobením. Ani našim politikům nezbývá nic jiného.
Šprti a potížisté
Ratifikuje český parlament Lisabonskou smlouvu do konce tohoto roku? Zdá se, že to technicky není reálné vzhledem k tempu Ústavního soudu, k němuž Senát smlouvu poslal. To je ovšem vážná věc, neboť od Nového roku předsedáme na půl roku Evropské unii, a pokud bychom neměli schválenou Lisabonskou smlouvu, znamenalo by to, že... by unii předsedala země, která nemá schválenou Lisabonskou smlouvu.
