Primátor odpověděl v dosti emotivním textu tak, že si čtenář nutně musel učinit závěr, že každý, komu se něco nelíbí na politice ODS, nepochodí, neboť tahle strana to jinak než dnes dělat nechce a neumí. Nezbývá tedy těmto nespokojencům, než poohlédnout se jinde.
Potápník přežije, ale co Praha?
Pan primátor se spletl, když se snaží čtenářům sugerovat, že Havlovi šlo především o osud kultury v hlavním městě, zejména pak malých divadel. To by asi Havel nepsal: „... živá kultura je jako potápník... umí přežít leccos, včetně různých radních...“, za podstatnější má jiné problémy. Havlův výpad mířil především mimo kulturní scénu, mířil k problémům pražské každodennosti. Právě k těm, které Pavel Bém a ODS neumějí či odmítají řešit.
Václavu Havlovi vadí například vylidňování centra. Ze Starého Města a Malé Strany se opravdu stala jakási průmyslová zóna turistické industrie. Že mizí obyvatelé a že například v Celetné ulici jsou kromě bank, butiků, restaurací desítky obchodů - pastí na turisty, to je podle Pavla Béma v pořádku. Jemu se to možná dvakrát nelíbí, ale „lidé si to přejí“.
Třeba výstavba dopravního koridoru pod Stromovkou, kterou si vymysleli již komunističtí inženýři a kterou vedení města léta připravovalo, se v jediném dni na zasedání krizového štábu města reviduje. Výstavbu dočasné tramvajové linky přes Letnou za 100 milionů rozhoduje pražská věrchuška bez zaváhání.
Opravdu si lidé přejí, aby se obecní peníze rozhazovaly tak impulzivně? Skutečně neexistuje způsob, jak developerům klást podmínky? Nemůže magistrát spoluurčovat třeba, jak mají vypadat nákupní centra? Místní samosprávy, jak velká by směla být parkoviště či kolik má investor nechat vysázet stromů? To vše prý nejde. Svět Pavla Béma je binární, buď skvělá tržní demokracie modrého střihu, nebo socialisticko elitářská doba Václava Havla.
Všechna odpovědnost za urbanistický či demografický vývoj Prahy a okolí samozřejmě nemůže být připisována Pavlu Bémovi osobně, není primátorem od roku 1989 a jeho strana Praze nevládla sama. Avšak ve své reakci na Havlův text se snaží vzbudit dojem, že i Staroměstské náměstí a Hrad či Karlův most nechala vybudovat před mnoha lety ODS, tudíž se ke kontinuitě přihlásil.
O tom, že v Praze není vše úplně košer, vypovídají hlasy z nitra strany. Před volbami se nejeden straník nechal slyšet, že na lídra ČSSD Paroubka by se daly vytáhnout lecjaké levárny, ale že to prý nejde, protože „my jsme v tom taky“.
Bémova oprýskaná popularita
Kdyby byl exprezident Havel se svým pohledem na Prahu mimo mísu či „na ztracené barikádě“, asi by si pražský primátor ušetřil námahu a jeho text by ignoroval. Sám na sobě však mohl v uplynulých měsících pozorovat, jak se zdánlivě neotřesitelná pozice miláčka národa může zvrtnout.
V těchto dnech sice opět zahřívá první příčku žebříčku popularity, ale zdaleka už to není ono. Pavel Bém tuší, že ODS v Praze nemusí vítězit na věčné časy. Proto také rychle zareagoval, aby kritika přebil hned zpočátku.
Na straně ODS a Pavla Béma je řada výhod. V Praze prochází politikům mnohem víc než jinde, protože město je ve srovnání se zbytkem republiky nesmírně bohaté. Politika pražského magistrátu také není celkově ani zločinná, ani úplně iracionální.
Avšak například zájmy developerů a stavebních firem jsou zejména při velkých zakázkách, jakou je například městský okruh, zohledňovány daleko výrazněji než zájmy dotčených obcí. Péče o městské centrum je také diskutabilní, například z hlediska památkové péče, která je v rukou magistrátu.
Pokud jde o dlouhodobé záměry, nemusí být soulad mezi radnicí a obyvatelstvem zaručen vůbec, o čemž svědčí například projekt olympijských her, s nímž Bémova garnitura překvapivě narazila na odpor, respektive se dá říci, že spontánní odpor, který vyvolal megalomanský olympismus, pomohl některá centra odporu formovat.
Nezmění-li pražští vládci své způsoby, je jen otázka času, než se vynoří relevantní politická alternativa. A pak Pavlu Bémovi nepomohou ani jeho turistické převleky.
