Já jsem jeden z těch, kteří se těší z tichého odnášení „naší suverenity“ tzv.Lisabonskou smlouvou. Patřím tedy podle pana Ladislava Jakla do té protivné ze tří skupin na něž rozděluje publikum ve svém článku Lisabonská smlouva tuneluje naši suverenitu. Mým důvodem je přání žít v soustátí raději než „suveréním“ Česku s jeho hořkými historickými zkušenostmi. Suverenita obyvatel této země byla příliš často omezována nezvanými silnými sousedy, kteří o náš názor příliš nestáli. Dnes se blýská na časy, stali jsme se dobrovolným členem silného svazku, který se pozvolna vyvíjí a je jenom na nás jak se v jeho rámci dokážeme ohánět. A ohánět se musíme! Třeba i v nápravě chyb, které s jistotu v Lisabonské smlouvě již dnes existují. Co míní pan Jakl pojmem „naše“ suverenita je nutné objasnit. My jako občané jsme suveréními voliči poslanců do Evropského parlamentu. To je místo, kam se nepochybně poděla část suverenity, o které hovoří pan Jakl. Je to ovšem ona část, kterou ztratila současná vládnoucí garnitura; naši malí potentáti, kteří doposud kralovali na svém malém rybníčku. V rámci oceánu, jehož jsme teď součástí, ztratili na významu, a to bolí! Občan neztratil nic, jen získal právo mluvit do věcí i těch velkých sousedů. Musíme si konečně zvykat na život ve velké zemi s mnoha státy či provinciemi tak, jako to dnes umí v Americe, Kanadě nebo Austrálii.