Zbyněk Petráček, kterého mám – mimochodem – rád, píše: „Ale zeptáme-li se, jak rychle jel v únoru premiér Topolánek, když 200 kilometrů z Prahy do Brna urazil za hodinu a čtvrt, je hned jasno.“ S úctou k autorovi musím říci, že hned tak všechno nemusí být jasné. Obyčejný člověk na to může říci, že pan premiér jel děsně rychle. Vzal jsem si tedy tužku a papír a oprášil si, co jsem se kdysi naučil ve škole, a došel jsem k výsledku, že pan premiér musel jet průměrnou rychlostí 160 kilometrů v hodině. To se sice někomu nemusí jevit jako hodně, ale na druhou stranu to znamená, že někdy mohl jet 90 km/h a jindy zase 190 km/h, což je nebezpečná rychlost s ohledem na to, jak je hustý provoz na dálnici D1 a jací řidiči se tam mohou vyskytovat.
Ale problém je někde jindy. Za volantem toho vozu neseděl pan premiér, ale šofér, kterého zaměstnává Úřad vlády. Takový řidič by sice měl říct panu premiérovi, že tak rychle jet nemůže, protože je to v rozporu s dopravními předpisy a bezpečnosti silničního provozu. Jistě v nějaké cizí zemi, kde se ctí zákony a práva občanů, by to jistě bez obav řekl a pan premiér té cizí země by se vzpamatoval a řekl by si, že mu to sportovní utkání nemůže stát za následné články v novinách, zlostná slova ze strany opozice a případnou ztrátu hlasů voličů. Ale my v takové zemi nežijeme. Řidič pana premiéra to ví a na nic pana premiéra radši ani neupozorňuje, protože chce dál pracovat jako řidič ve službách členů vlády. Pan premiér na to celkem kašle, protože ví, že si myslí, že může všechno, a také ví, že to, co bude následovat, bude bouře ve sklenici vody, na kterou se brzy zapomene. Pan premiér také ví, že v případě maléru řidičák neodejmou jemu, ale jeho řidiči. Říká se tomu arogance moci.
No, a když to vidí prostý občan, řekne si, proč bych měl dodržovat rychlost já, prostý občan, když ji nedodržuje ani pan premiér. A tak to je nejen s předpisy týkajícími se silničního provozu, ale se spoustou dalších věcí.