Jedna věc je účast na oficiálním zahájení her, tedy to, na čem čínským soudruhům záleží nejvíce, a jiná věc je návštěva sportovní monstrakce trvající dohromady sedmnáct dnů.
Topolánek si to pro sebe vyřešil. Uvidí tři dny olympiády, nadýchne se atmosféry lidského setkání i sportovního soupeření, ukáže to vše svému synovi - a ještě bude vedle Bushe a Sarkozyho vypadat jako frajer. Tihle dva lídři totiž vyměkli a na slavnostním zahájení budou.
Nedivme se Topolánkovi a jeho zájmu. Od politika, který udělá cokoliv, aby stihl fotbalový či tenisový zápas, nelze čekat, že by oželel olympiádu. Každý není Pavel Bém, který hned zjara řekl na rovinu, že na olympiádu určitě nepojede a čínskou oficiální politiku vůči Tibetu považuje za genocidu. A běžný premiér, kterému se do mandátu vejde nanejvýš jedna letní olympiáda, není ani britská královna, která na trůně zažije letos už patnácté letní hry. Běžný premiér si chce svou jednu šanci užít.
Jedno ale na frajerovi Topolánkovi zaráží. Politik, který si buduje image tvrďáka a jako první soukromě vyznamenal bratry Mašíny, své pekingské rozhodnutí nechává na jiných. Do března si myslel, že to vyřeší nadšený sportovní turista Klaus. Jakmile se dozvěděl, že Klause bude handicapovat operace kyčle, prohlásil, že o jeho cestě do Pekingu rozhodne celá vláda. A když cestu už už zpochybňoval, nechal to alespoň v žertu na matce svého syna: „Lucie Talmanová je ve spolku přátel Tibetu, takže to bych jí přece nemohl udělat.“ Kdo tedy nakonec rozhodl o Topolánkově účasti? No přece čeští olympionici v čele s Janem Železným.
Máme to ale premiéra. Má-li dorazit z Prahy do Brna za hodinu a čtvrt, rozhodne se pro rekordní rychlost sám. Má-li rozhodnout o své vlastní cestě do Pekingu, nechá se ukecat olympioniky.
Topolánek si to pro sebe vyřešil. Uvidí tři dny olympiády, nadýchne se atmosféry lidského setkání i sportovního soupeření, ukáže to vše svému synovi - a ještě bude vedle Bushe a Sarkozyho vypadat jako frajer. Tihle dva lídři totiž vyměkli a na slavnostním zahájení budou.
Nedivme se Topolánkovi a jeho zájmu. Od politika, který udělá cokoliv, aby stihl fotbalový či tenisový zápas, nelze čekat, že by oželel olympiádu. Každý není Pavel Bém, který hned zjara řekl na rovinu, že na olympiádu určitě nepojede a čínskou oficiální politiku vůči Tibetu považuje za genocidu. A běžný premiér, kterému se do mandátu vejde nanejvýš jedna letní olympiáda, není ani britská královna, která na trůně zažije letos už patnácté letní hry. Běžný premiér si chce svou jednu šanci užít.
Jedno ale na frajerovi Topolánkovi zaráží. Politik, který si buduje image tvrďáka a jako první soukromě vyznamenal bratry Mašíny, své pekingské rozhodnutí nechává na jiných. Do března si myslel, že to vyřeší nadšený sportovní turista Klaus. Jakmile se dozvěděl, že Klause bude handicapovat operace kyčle, prohlásil, že o jeho cestě do Pekingu rozhodne celá vláda. A když cestu už už zpochybňoval, nechal to alespoň v žertu na matce svého syna: „Lucie Talmanová je ve spolku přátel Tibetu, takže to bych jí přece nemohl udělat.“ Kdo tedy nakonec rozhodl o Topolánkově účasti? No přece čeští olympionici v čele s Janem Železným.
Máme to ale premiéra. Má-li dorazit z Prahy do Brna za hodinu a čtvrt, rozhodne se pro rekordní rychlost sám. Má-li rozhodnout o své vlastní cestě do Pekingu, nechá se ukecat olympioniky.
