Pan Suchý zmíněným článkem opět potvrdil starou, bohužel nepříliš zdůrazňovanou pravdu, že člověk a jeho dílo jsou na sobě nezávislé entity, související jen velmi málo a často vůbec nijak. Jinými slovy, že kvalitu či nekvalitu díla nelze personifikovat do osoby jeho tvůrce. To je důvodem, proč do čítanek vejdou básně agenta StB a to je důvodem, proč pan Suchý navzdory svým naivním a elitářským občanským postojům nepřestane být ikonou českého divadla. Ve zmíněném článku se pan Suchý mýlí ve svém základním myšlenkovém východisku. Píše: „nedovedu si představit člověka, který by jeden den obdivoval představení baletu Labutí jezero a druhý den nám šel ukrást měděný okap“. Já si ho představit dovedu. A nejen to. Historie nám podobných příkladů poskytuje bezpočet. Za všechny jmenujme některé pohlaváry nacistického Německa, o nichž je známo, že byli výbornými znalci klasické hudby. S upřímným zaujetím večer vyslechli koncert romantických sonát Richarda Wagnera, aby druhý den ráno poslali na smrt několik set Židů. Vliv umění (záměrně nepíši kultury, neboť podle mého soudu umění a kultura zdaleka není totéž. Pro pana Suchého však pravděpodobně ano.) na lidskou společnost je téma nikoliv na novinovou glosu. Nicméně je evidentní, že pan Suchý jej dramaticky přeceňuje. Stejně, jako to ve vztahu ke svému dílu činí všichni elitáři. Což ovšem neznamená, že umění není životně důležitou součástí života zdravé společnosti. Bezpochyby je. Je však na pováženou, jestliže česká divadelní ikona nechápe a nerozumí roli svého díla ve společnosti. A je velmi na pováženou, jestliže česká divadelní ikona dělí svět na lidi „humanistické“, (rozuměj – ty, co chápou, rozumí a ví) a na lidi „technicko-ekonomické“ (rozuměj – ty, kteří jsou jaksi z podstaty tak tupí, že nechápou vůbec nic). Viz nedávný rozhovor v tomto listu. Můj bože, ty uvozovky, kolik je v nich skryto opovržení, že pane Suchý?