Beneš je oblíbený terč. I teď roztáčí inflaci velkých slov. Kategorické soudy k Benešovi by však měl pronášet jen ten, kdo se někdy sám ocitl pod podobným tlakem. Tady se včera premiér Topolánek trefil: „Kdo z nás by na jeho místě obstál? A obstál by vůbec někdo?“ Ale jinde si při vší úctě naběhl na vidle. „My, jeho následovníci, si musíme vážit té skutečnosti, že máme fungující transatlantické spojenectví. Proto jsme v Evropské unii, proto jsme v NATO.“
Spojovat transatlantické spojenectví právě s Benešem? Hm... Přitom šťoural si může nalistovat MF Dnes ze 14. srpna, kde premiér připomíná rok 1947, „kdy jsme se rozhodovali, zda přijmout Marshallův plán. Odtud vedla přímá cesta do otrocké závislosti na východní mocnosti.“ Jak to tedy je, když Beneš odmítnutí Marshallova plánu nebránil? Byl velkým státníkem, jak říká Topolánek v září, nebo průvodcem do otroctví, jak premiér naznačil v srpnu?
Beneš byl politikem, jenž se vždy klonil k jedné mocnosti jako záštitě. (Literát Václav Černý v pamětech píše: „Kdyby mi bylo dovoleno jít si pro přirovnání do světa vesnického realismu, Edvard Beneš byl z rodu mužů, co se bojí facek.“) Když zažil trauma Mnichova, zradu té Francie, s níž spojil svůj život, v pocitu zhrzenosti se přiklonil k Východu. Moskva mu zajistila oporu v domácí politice i ve světě - za takové „maličkosti“, jako byl zákaz agrární strany či odmítnutí Marshallova plánu.
Tato země už devadesát let opakuje jednu zkušenost. Hledá hrozbu na špatném místě. Po první světové válce se bála návratu Habsburků, hrozba přišla z Německa, po druhé válce se bála německé revanše, hrozba přišla z východu, po roce 1989 se bála Moskvy, hrozil Balkán, později se bála radikálních islamistů, dnes hrozí vliv Moskvy... Právě výměnu Západu za záštitu Moskvy zosobňuje Edvard Beneš. Jestli dnes reprezentuje něco aktuálního, pak hlavně špatný odhad rizika.
Spojovat transatlantické spojenectví právě s Benešem? Hm... Přitom šťoural si může nalistovat MF Dnes ze 14. srpna, kde premiér připomíná rok 1947, „kdy jsme se rozhodovali, zda přijmout Marshallův plán. Odtud vedla přímá cesta do otrocké závislosti na východní mocnosti.“ Jak to tedy je, když Beneš odmítnutí Marshallova plánu nebránil? Byl velkým státníkem, jak říká Topolánek v září, nebo průvodcem do otroctví, jak premiér naznačil v srpnu?
Beneš byl politikem, jenž se vždy klonil k jedné mocnosti jako záštitě. (Literát Václav Černý v pamětech píše: „Kdyby mi bylo dovoleno jít si pro přirovnání do světa vesnického realismu, Edvard Beneš byl z rodu mužů, co se bojí facek.“) Když zažil trauma Mnichova, zradu té Francie, s níž spojil svůj život, v pocitu zhrzenosti se přiklonil k Východu. Moskva mu zajistila oporu v domácí politice i ve světě - za takové „maličkosti“, jako byl zákaz agrární strany či odmítnutí Marshallova plánu.
Tato země už devadesát let opakuje jednu zkušenost. Hledá hrozbu na špatném místě. Po první světové válce se bála návratu Habsburků, hrozba přišla z Německa, po druhé válce se bála německé revanše, hrozba přišla z východu, po roce 1989 se bála Moskvy, hrozil Balkán, později se bála radikálních islamistů, dnes hrozí vliv Moskvy... Právě výměnu Západu za záštitu Moskvy zosobňuje Edvard Beneš. Jestli dnes reprezentuje něco aktuálního, pak hlavně špatný odhad rizika.