Kulturní normalizace v televizi

NE
Jeho důvod zní prozaicky: modernizuje se jeho tvář, Česká televize tím zvýší podíl zpráv o populární hudbě a životním stylu mladých lidí.

Neboť prý, dle pana Milana Fridricha, ve stavu, v jakém dosud byla, postrádala smysl a Fridrich pokračuje: „Kultura se nedá zužovat na libůstky jednotlivců, na to, co za kulturu pokládá úzká skupinka intelektuálů (sic!). Televize je většinové médium,“ atd.

Milanu Fridrichovi tak naopak chyběly zprávy o designu, architektuře, populární hudbě a životním stylu mladých lidí a tvrdí, že redaktoři dnes už bývalé samostatné kulturní rubriky se těmto tématům údajně zatvrzele vyhýbali... Likvidace z pozice „velitelské“ dočasnosti Českou televizi jsem dlouhodobě -a to i veřejně - kritizoval za prezentování kulturních a zejména uměleckých události.

ANO Mezi stupiditou a snobismem Kdyby nic jiného, už jen konec Otakara Svobody coby šéfa kulturní redakce v ČT je povzbudivou zprávou. „Před půl rokem jsem vás viděl na festivalu Sundance, teď jste tady v Karlových Varech. Je to tak?“ Ano, takhle začínal Svoboda rozhovor s Robertem De Nirem v letošních Varech. Tyto a podobné „zvídavé“ dotazy ale nebyly hlavním problémem kulturního zpravodajství České televize. To bylo pod Svobodovým vedením chaotickou přehlídkou úzce specializovaných tipů, které na prvním místě zajímaly především samotné členy kulturní redakce ČT. Jistě, funkcí veřejnoprávní televize má samozřejmě být i představování nových horizontů a okrajových, alternativních žánrů, nicméně pokud se zpravodajství redukuje pouze na to, divák tápe. Místo zajímavých a nových informací se tak na obrazovce objevovaly zasvěcené narážky, které si prostřednictvím ČT vyměňovaly členové vybrané intelektuální elity a jejich kamarádi reportéři. Chybuje i vedení ČT Zasloužilí a jiní umělci se nyní jistě ozvou - pochopitelně bez toho, aby si počkali na novou podobu kulturního zpravodajství -že dochází k vytlačování kultury z České televize. Ovšem. Na jejich etablování a udržování teplého „místa nahoře“ se totiž podílela i ČT. Není ale na místě plácat vedení televize po ramenou za to, jak se s evidentním průšvihem, který představovala kultura na ČT, vypořádalo. Šmahem zrušit samostatnost celé redakce a podřídit ji domácímu zpravodajství? Bylo to nutné? Copak nestačilo vyměnit jen Otakara Svobodu a jemu podobné a zachovat autonomní vedení? Česká televize tak tímto krokem nepřímo přiznala, že nespokojenost s prezentací kultury přesáhla únosnou mez. Raději tedy rovnou zrušit než se snažit o nápravu. Jenže to je další chyba a alibistické řešení. „Kulturní“ pořady na ČT oscilují mezi stupidním napodobováním ještě stupidnějších komerčních formátů a mezi ukájením náročného vkusu několika přizvaných intelektuálů. Chtělo by to najít nějakou střední cestu. Adam Nenadál, redaktor LN

Nikdy jsem si nedělal iluze, ale odpovědní lidé v ČT by mohli a snad i měli (přece jen nějaké iluze mi zbyly) něco znát a profesionálně se orientovat v naší, evropské a světové kultuře (umění). Přesto však musím, a to důrazně, připomenout, že kulturní zpravodajství většinového média není (nemá být) jen o populární hudbě či o tzv. životním stylu mladých lidí (mimochodem za jaké mladé lidi vlastně Milan Fridrich hovoří?!).

To se doposud této redakci částečně dařilo, i když jsem vždy očekával více. Kdo jiný než veřejně právní televize, jak si stále Česká televize hrdě říká, by měl zasahovat do tzv. alternativnější kultury, kdo jiný by měl za naše „prachy“ umět vyhledávat nevětšinovou kulturu, která je mimochodem tou kulturou, jež vůbec drží (byť už jen na vlásku) naši zemi v kulturním povědomí Evropy či světa!

Každá podobná redakce se tvoří, formuje poměrně dlouho a musí se umět i sebekriticky reflektovat. To však neznamená, že kdokoliv, ač sám humanitním vzděláním zasažen, může i z pozice své dočasnosti likvidovat ty, kteří pomalu, možná lopotně ve vztahu ke svým televizním šéfům, dokazovali svou kulturněuměleckou orientaci.

Zvláštní je, jak se v Čechách nosí ona „velitelská“ dočasnost, zvláště v kultuře. Většinou totiž dokázala z pozice své dočasné moci (která vědomě slouží moci dočasně stálejší!) jen zničit šance nebo dobře fungující proces, například zdejšího kulturního povědomí.

Nechci zde ani „lobbovat“ za vizuální (výtvarné) umění, jehož jsem součástí, neboť jsou mi z duše protivní všichni lobbisté, tedy i ti kulturní. Zvláště ti, co takto rozdělují naši smysluplnou kulturní scénu, paměť zejména tím, že upřednostňují pouze své kulturně-ekonomické zájmy vůči jiným kulturním subjektům. Což se bohužel děje často i samotným umělcům a ti jen tak nahrávají lidem, kteří z toho mají buď stupidní, patologickou radost anebo prospěch (osobní nebo politický).

Nebyli dokonalí, ale lepšili se Takže, vážený pane Milane Fridrichu, kulturní redakce vaší-naší televize nebyla stoprocentní, neměla stoprocentní přehled o skutečném umění, které jde i vně našich hranic, ale začala být v mnohých reportážích přesná a neokázalá.

Popkultura, zábava či jen národní instituce, které takto (ne)pochopitelně implantujete do ČT (a jak je známo dočasnost se zde náramně ráda transformuje nastálo, nechci „vtipně“ tvrdit, že na věky), patří výhradně komerčním subjektům jako třeba TV Nova a věřte, že nejsem zapšklý intelektuál, sledující pouze ČT 2. Kdo se přidá...? Nebo je všem už všechno jedno... Je!