Na stole jsou různé varianty, tj. odškodňovat vyloučené mezi lety 1948-1989, nebo pouze v letech ’48 až ’53, případně ’56. Je jasné, že spravedlivý a zároveň operativní (rychlý) nástroj pro vyselektování těch, kteří vyletěli kvůli mizernému prospěchu, a těch, kteří se stali obětí politické šikany, je takřka nemožné. A zároveň je nepochybné, že z politických důvodů se vylučovalo až do roku 1989.
Pro první vlnu vylučování nepochybně, pro léta následující určitě -a vlastně lhostejno, zda do roku ’53 či ’56 - by se mělo odškodňovat paušálně. Pro studenty vyhozené v druhé polovině let osmdesátých je zase odškodňování sporné, vždyť kdo chtěl studovat, po listopadu 1989 neměl překážky žádné a spousta lidí příležitost využila.
Hodlá-li vláda pomoci vyhozeným studentům, kteří mají malé důchody také kvůli chybějícímu vzdělání, měla by mávnout rukou nad tím, že se sveze i nějaký ten repetent. Uvážíme-li, že těch, kterých se to týká, je pouhých pár set, lze toto riziko podstoupit. Studenty vyloučené později, a tudíž lidi mladší je možné podrobit zkoumání, případně zdlouhavému dokazování, aniž se vystavujeme riziku, že nebude koho odškodňovat.
Spěch vlády je namístě
Ministr školství Liška má do konce roku připravit návrh, jak odškodnit studenty, kteří byli vyloučeni za komunistického režimu z vysokých škol. Je chvályhodné, že vláda nechce otálet, patrně i proto nebudou studenti odškodněni zákonem.
