Je nepravděpodobné, že by někdy v budoucnu bylo možné jednoznačně prokázat, zda byl jeden z největších současných romanopisců udavačem. Že jím mohl být tak patrně zůstane ne zcela zřetelným stínem na osobnosti (nečekaně hlasitě) hájícího se autora. Zdá se, že tichý život francouzského spisovatele, krajně neobvyklý přístup k médiím či překladatelům a v neposlední řadě též jistá genialita obestřely Kunderu nimbem, přes který není dobře rozeznatelná silueta člověka. Člověka, který byl v roce 1950 jedenadvacetiletým komunistou. Je stěží myslitelné, že by takový nesplnil svou povinnost, to jest neupozornil patřičné orgány na krajně podezřelou osobu, s největší pravděpodobností příslušníka západní rozvědky. Co na tom, že o několik let později trefně poukazuje na zrůdnost komunistické diktatury. Co na tom, že je dvakrát ze strany vyloučen a připraven o státní občanství. Zkrátka: I pokud Kundera skutečně Miroslava Dvořáčka udal a zapříčinil tak jeho dlouholeté věznění, nestanou se proto jeho romány horšími. Zůstanou vynikajícími romány horšího Kundery.