Týdeník Respekt s palcovým titulkem Udání Milana Kundery se teprve chystal na pulty novinových stánků, a už jsem měl být v neděli večer z jedné redakce tázán, co si o tom myslím. Nebyl jsem doma, ale co bych asi tak mohl říci, nevěda o celé věci zhola nic?
Bohužel stejný pocit ve mně setrvává i po přečtení stejnojmenného článku. Je působivě sestylizován, jako copánek z jednoho pramene bílého a druhého černého. Ten první čtenáře strhne utrpením oběti, ten druhý ho vede hned od počátku k pohrdání člověkem, který vyrůstal ve vatičce, "komunista mimo původ", "charismatický intelektuál". Verdikt je předem daný, i když sami autoři mluví aspoň o "nejasných motivech".
Nejasného je toho ale v celém případu tolik, že mohu jen žasnout nejen nad jistotou jejich rozsudku, ale i nad jistotou těch, kteří ho vzápětí v médiiích komentují a interpretují. Někteří mají sami máslo na hlavě, a přesto nezdrženlivě nemlčí. A jiní hned přiskočili, aby si svými blbeckými úvahami konečně zahojili komplex méněcennosti.
To všechno pomine, i když hnus a hrůza z toho ulpí. Ještě jsou přece v paměti rezoluce, žádající tresty smrti v monstrprocesech padesátých let. Titíž lidé, kteří se právem diví, jak mohli být tenkrát jejich signatáři tak zaslepení, pořádají dnes referendum o činu, o němž víme z jednoho papíru. Navíc z papíru, který, jak zjistily Lidové noviny, se autoři článku ani nenamáhali předložit jeho údajnému aktérovi k vyjádření!
Nemohu si pomoci, ale mně jako historikovi ten papír nestačí. A jsem si jist, že nemůže stačit žádnému skutečnému profesionálovi v oboru, který ctí zásady pramenné kritiky. Stejně tak jako nikomu, kdo z principu respektuje intimitu druhých, nemůže stačit infantilní obhajoba autorů nařčení, že "získat kontakt byl problém". To jsou opravdu tak hloupí, otrlí, či senzacechtiví?
Udání Milana Kundery je pro mne bez dalších důkazů samo udáním, navíc pod smutnou egidou Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho nedávný vznik jsem měl za odůvodněný. Hodlá-li však pokračovat v tomto stylu chatrně podložených, byť literárně působivých výstupů, navíc rovnou už napojených na následnou mediální masáž, podřezává si tím vlastní existenci.
Bohužel stejný pocit ve mně setrvává i po přečtení stejnojmenného článku. Je působivě sestylizován, jako copánek z jednoho pramene bílého a druhého černého. Ten první čtenáře strhne utrpením oběti, ten druhý ho vede hned od počátku k pohrdání člověkem, který vyrůstal ve vatičce, "komunista mimo původ", "charismatický intelektuál". Verdikt je předem daný, i když sami autoři mluví aspoň o "nejasných motivech".
Nejasného je toho ale v celém případu tolik, že mohu jen žasnout nejen nad jistotou jejich rozsudku, ale i nad jistotou těch, kteří ho vzápětí v médiiích komentují a interpretují. Někteří mají sami máslo na hlavě, a přesto nezdrženlivě nemlčí. A jiní hned přiskočili, aby si svými blbeckými úvahami konečně zahojili komplex méněcennosti.
To všechno pomine, i když hnus a hrůza z toho ulpí. Ještě jsou přece v paměti rezoluce, žádající tresty smrti v monstrprocesech padesátých let. Titíž lidé, kteří se právem diví, jak mohli být tenkrát jejich signatáři tak zaslepení, pořádají dnes referendum o činu, o němž víme z jednoho papíru. Navíc z papíru, který, jak zjistily Lidové noviny, se autoři článku ani nenamáhali předložit jeho údajnému aktérovi k vyjádření!
Nemohu si pomoci, ale mně jako historikovi ten papír nestačí. A jsem si jist, že nemůže stačit žádnému skutečnému profesionálovi v oboru, který ctí zásady pramenné kritiky. Stejně tak jako nikomu, kdo z principu respektuje intimitu druhých, nemůže stačit infantilní obhajoba autorů nařčení, že "získat kontakt byl problém". To jsou opravdu tak hloupí, otrlí, či senzacechtiví?
Udání Milana Kundery je pro mne bez dalších důkazů samo udáním, navíc pod smutnou egidou Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho nedávný vznik jsem měl za odůvodněný. Hodlá-li však pokračovat v tomto stylu chatrně podložených, byť literárně působivých výstupů, navíc rovnou už napojených na následnou mediální masáž, podřezává si tím vlastní existenci.