Dvořáčkův kufr

Úvaha Ivana Klímy si zaslouží domyšlení, z něhož mi vyplývá, že policejní záznam o „Kunderově hříchu“ je naprosto nevěrohodný. Chybí v něm hlavní věc – proč začala policie Dvořáčka podezírat. Jistě ani v nejtužších padesátých letech nebylo zakázáno dávat si ke známému do úschovy kufr – jestliže se policisté rozhodli k prohlídce (a pokračovali v akci, i když při ní nic závadného nenašli), museli vědět něco víc, než co jim podle záznamu řekl Kundera.
V záznamu stojí, že po Dvořáčkovi začali telefonicky slídit, když se „podle prohlášení Miltké“ (je zábavné, že tato slova Respekt v citátu ze záznamu vynechal) dověděli, že zběhl z vojny a odešel asi do Německa. Jenže to bylo až po prohlídce. Těžko uvěřit, že policista jenom zapomněl podstatnou informaci do záznamu uvést – patrně měl k tomu důvod. Takže je nepochybné, že mnohé bylo oproti záznamu jinak. Co a jak, o tom se dá nanejvýš spekulovat.
A ještě dvě poznámky: Abych Respektu nekřivdil: citát je sice vynechávkou zkomolen, ale mají otištěnu fotokopii záznamu. Je to ovšem pěkný příklad, jak lze skutečnost překroutit nejen přímým lhaním, ale i vynecháním podstatných informací.
Zábavná je také věta na titulní straně čtvrtečních LN, že Zdeněk Pešat „po osmapadesáti letech vystoupil z mlčení“. Proč by měl o tom dřív mluvit? Dlask nebyl celebrita, a nikoho by to tudíž nezajímalo.