Dlužno říci, že soudce Pavel Göth se snažil. Odolal protestům a nechal případ projednávat veřejně, pokoušel se alespoň přiblížit i další pozadí kauzy a její komplikovanost. Zjevně oprávněně včera v rozsudku použil slova jako sektářství, likvidace dětské duše, zneužití ideálů skautingu, náboženských ideálů či víry. Ale na základní otázku Proč? neodpověděl.
Šlo to vůbec? Od začátku bylo vlastně jasné, kdo Ondřeje a Jakuba týral, stejně tak bylo rychle zřejmé, kdo tomu napomáhal. Většina těch věcí totiž kvůli neopatrnosti a nedůslednosti policistů a dalších lidí unikla na veřejnost dávno předtím, než jméno Barbory Škrlové (alias Aničky) poprvé zaznělo soudní síní. Tak jako soud při vraždě nezjišťuje všechny pohnutky vraha, nemohl ani tady zjistit zákulisí týrání. Nalézt křehkou hranici mezi efektivností práce soudu a uspokojením zvědavosti veřejnosti je velice těžké. Ale hlavně to až tak nepatří do popisu práce soudce, ten by měl mít základní otázky spojené s případem zodpovězené už od policie a státních zástupců.
Proto se lze ptát, proč zatím nepadl jasný důkaz, zda v okolí stejné skupiny nemůže být podobných případů více. Jak je možné, že policie nedokáže sehnat invalidního důchodce Josefa Škrlu, který by také leccos měl říci. A jaké byly vlastně finanční toky v případu, co přesně přimělo lidi k vynakládání značných sum na nepochopitelné účely?
Nejasné zmínky o tom, že policejní vyšetřování dále pokračuje, jsou příliš obecné a působí jako pokus kriminalistů o uchlácholení veřejnosti s tichým předpokladem, že včerejší rozsudek udělá za vším tečku. Mají smůlu. Jednak je už téměř jisté, že Černého Petra v podobě více než pěti tisíc stran spisu dostanou odvolací soudci v Olomouci a navíc ty otázky vůči policii stále zůstanou. Přes veškerou snahu soudce Götha a jeho kolegů.Miloš Šenkýř
Šlo to vůbec? Od začátku bylo vlastně jasné, kdo Ondřeje a Jakuba týral, stejně tak bylo rychle zřejmé, kdo tomu napomáhal. Většina těch věcí totiž kvůli neopatrnosti a nedůslednosti policistů a dalších lidí unikla na veřejnost dávno předtím, než jméno Barbory Škrlové (alias Aničky) poprvé zaznělo soudní síní. Tak jako soud při vraždě nezjišťuje všechny pohnutky vraha, nemohl ani tady zjistit zákulisí týrání. Nalézt křehkou hranici mezi efektivností práce soudu a uspokojením zvědavosti veřejnosti je velice těžké. Ale hlavně to až tak nepatří do popisu práce soudce, ten by měl mít základní otázky spojené s případem zodpovězené už od policie a státních zástupců.
Proto se lze ptát, proč zatím nepadl jasný důkaz, zda v okolí stejné skupiny nemůže být podobných případů více. Jak je možné, že policie nedokáže sehnat invalidního důchodce Josefa Škrlu, který by také leccos měl říci. A jaké byly vlastně finanční toky v případu, co přesně přimělo lidi k vynakládání značných sum na nepochopitelné účely?
Nejasné zmínky o tom, že policejní vyšetřování dále pokračuje, jsou příliš obecné a působí jako pokus kriminalistů o uchlácholení veřejnosti s tichým předpokladem, že včerejší rozsudek udělá za vším tečku. Mají smůlu. Jednak je už téměř jisté, že Černého Petra v podobě více než pěti tisíc stran spisu dostanou odvolací soudci v Olomouci a navíc ty otázky vůči policii stále zůstanou. Přes veškerou snahu soudce Götha a jeho kolegů.Miloš Šenkýř
