Je možné odkázat hned na dvě analogie z oblasti dramatického umění: klasickou - totiž řeč Marka Antonia nad Caesarovou mrtvolou v Shakespearově dramatu (srovnání trochu kulhá, Marcus Antonius bránil diktátorovu památku) - a moderní, projev lídra rozvětvené zájmové skupiny zvaného malý Bonaparte na sjezdu přátel italské opery ve filmu Někdo to rád horké. Ta sedí víc.
Prezident odvedl standardní výkon v obtížné roli: snažil se zároveň přesvědčit posluchače, že je zcela nestranným pozorovatelem politického hemžení a že se zejména do poměrů uvnitř Občanské demokratické strany nehodlá opravdu, ale opravdu ani trochu vměšovat, a na druhé straně řekl, co si o Topolánkově frakci, která do nynějška ODS ovládala, myslí.
Když odstraníme oblačnou clonu ctnostné zdrženlivosti, je toho docela dost: * Nynější volby byly plebiscitem o Topolánkovi. * ODS v nich utrpěla zcela bezprecedentní porážku, takovou, jaká tady od vzniku České republiky nebyla. Je to výrok voličů, který nelze ignorovat. * Volební krach je dán nesourodostí koalice a problematičností vládní většiny. On sám v době vzniku vlády dával přednost předčasným volbám. (Tohle druhé není tak docela pravda, o předčasných volbách tehdy mluvili jeho stoupenci, například Pavel Bém, ovšem tak, že je sice všemi deseti pro, ale s tím, že jsou bohužel neproveditelné.) * Vzhledem ke své slabosti vláda nedokázala provést nic, co by se dalo nazvat reformami. Například reforma zdravotnictví byla sice zapotřebí, ale otázka poplatků v ní stojí až někde na třiadvacátém místě. * Zato se vláda a premiér dopustili dvou vyslovených kacířství: byli ochotni akceptovat Lisabonskou smlouvu a ekologický balíček.
* Voliči navíc Topolánkovi zazlívají zejména jeho aroganci (člověk, který jen v tomto oboru uznávaným přeborníkem, je jistě nad jiné povolán to posoudit).
Potud prezident Klaus. Bylo by samozřejmě absurdní tvrdit, že vláda a premiér si svou drtivou porážku nezavinili (také) sami. Nebude příliš obtížné rozepsat se o jejich vině, a rád to tedy přenechám jiným. Zajímavější je zkoumat, nakolik se na porážce a pádu vlády podílel sám Klaus. Pan prezident je přísně nestranický vůči Topolánkovi a vládě, v níž má ODS (jeho strana) nejsilnější pozici, ale je těžké zbavit se jistého podezření: Topolánkova ODS se mu totiž jaksi vymkla z rukou.
Čert má zelenou barvu
Topolánek byl kdysi předsedou ODS zvolen proti Klausově vůli. Nepochybně se čím dál tím víc rozcházeli v představě o tom, jaký má být vliv čestného předsedy na chod strany. Velký problém měl prezident se vznikem povolební koalice, v níž se octli i zelení - čert má totiž v jeho představě zelenou barvu a ekologické iniciativy považuje za největší nebezpečí pro demokracii. Ke všemu neštěstí má nynější vedení Strany zelených navíc jakési vazby na jeho věčného soupeře Havla a spousta Havlových stoupenců taky zelené volila.
Klausovi jistě vadil i nedostatek fundamentalismu v hospodářských reformách. Radaru nepřipisuje patřičnou důležitost: ochránil by nás před jaderným úderem nevypočitatelných politických subjektů, a navíc by upevnil naše vztahy s USA a znesnadnil by Rusku šíření jeho imperiálních ambicí na náš účet - jenže to Klaus jako spontánní rusofil nevidí. A vadil mu i projekt vyrovnání s církvemi - pro odluku církví od státu by jistě byl, ale jen kdyby byla pro stát zadarmo.
Je tedy zjevné, že Topolánka a Klause rozdělovaly různé představy o potřebě koaličních partnerů a vstřícnosti k nim (přičemž nezapomínejme, že Klausova politika přivedla svého času ODS do izolace trochu podobné té, v níž před Paroubkovým příchodem byla KSČM).
Hromada trosek a floskulí Na základě těchto rozporů vznikla pak pod prezidentovou tichou patronací široká fronta vnitřní opozice v ODS od Béma přes Tlustého po Bendla a mediální lobby v největším českém deníku. Ta během voleb ještě zmohutněla a podařilo se jí stranu poměrně úspěšně ochromit a rozvrátit.
Pozice nestranného kritika tedy Václavu Klausovi vůbec nesluší: na volebním propadu ODS má lví podíl. Teď má k dispozici hromadu trosek a soubor ideologických floskulí, které vyčpěly někdy v druhé polovině devadesátých let. Na rekonstrukci strany a na to, aby si znovu získala ztracenou důvěru veřejnosti, budou sotva stačit.
Prezident odvedl standardní výkon v obtížné roli: snažil se zároveň přesvědčit posluchače, že je zcela nestranným pozorovatelem politického hemžení a že se zejména do poměrů uvnitř Občanské demokratické strany nehodlá opravdu, ale opravdu ani trochu vměšovat, a na druhé straně řekl, co si o Topolánkově frakci, která do nynějška ODS ovládala, myslí.
Když odstraníme oblačnou clonu ctnostné zdrženlivosti, je toho docela dost: * Nynější volby byly plebiscitem o Topolánkovi. * ODS v nich utrpěla zcela bezprecedentní porážku, takovou, jaká tady od vzniku České republiky nebyla. Je to výrok voličů, který nelze ignorovat. * Volební krach je dán nesourodostí koalice a problematičností vládní většiny. On sám v době vzniku vlády dával přednost předčasným volbám. (Tohle druhé není tak docela pravda, o předčasných volbách tehdy mluvili jeho stoupenci, například Pavel Bém, ovšem tak, že je sice všemi deseti pro, ale s tím, že jsou bohužel neproveditelné.) * Vzhledem ke své slabosti vláda nedokázala provést nic, co by se dalo nazvat reformami. Například reforma zdravotnictví byla sice zapotřebí, ale otázka poplatků v ní stojí až někde na třiadvacátém místě. * Zato se vláda a premiér dopustili dvou vyslovených kacířství: byli ochotni akceptovat Lisabonskou smlouvu a ekologický balíček.
* Voliči navíc Topolánkovi zazlívají zejména jeho aroganci (člověk, který jen v tomto oboru uznávaným přeborníkem, je jistě nad jiné povolán to posoudit).
Potud prezident Klaus. Bylo by samozřejmě absurdní tvrdit, že vláda a premiér si svou drtivou porážku nezavinili (také) sami. Nebude příliš obtížné rozepsat se o jejich vině, a rád to tedy přenechám jiným. Zajímavější je zkoumat, nakolik se na porážce a pádu vlády podílel sám Klaus. Pan prezident je přísně nestranický vůči Topolánkovi a vládě, v níž má ODS (jeho strana) nejsilnější pozici, ale je těžké zbavit se jistého podezření: Topolánkova ODS se mu totiž jaksi vymkla z rukou.
Čert má zelenou barvu
Topolánek byl kdysi předsedou ODS zvolen proti Klausově vůli. Nepochybně se čím dál tím víc rozcházeli v představě o tom, jaký má být vliv čestného předsedy na chod strany. Velký problém měl prezident se vznikem povolební koalice, v níž se octli i zelení - čert má totiž v jeho představě zelenou barvu a ekologické iniciativy považuje za největší nebezpečí pro demokracii. Ke všemu neštěstí má nynější vedení Strany zelených navíc jakési vazby na jeho věčného soupeře Havla a spousta Havlových stoupenců taky zelené volila.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Klausovi jistě vadil i nedostatek fundamentalismu v hospodářských reformách. Radaru nepřipisuje patřičnou důležitost: ochránil by nás před jaderným úderem nevypočitatelných politických subjektů, a navíc by upevnil naše vztahy s USA a znesnadnil by Rusku šíření jeho imperiálních ambicí na náš účet - jenže to Klaus jako spontánní rusofil nevidí. A vadil mu i projekt vyrovnání s církvemi - pro odluku církví od státu by jistě byl, ale jen kdyby byla pro stát zadarmo.
Je tedy zjevné, že Topolánka a Klause rozdělovaly různé představy o potřebě koaličních partnerů a vstřícnosti k nim (přičemž nezapomínejme, že Klausova politika přivedla svého času ODS do izolace trochu podobné té, v níž před Paroubkovým příchodem byla KSČM).
Hromada trosek a floskulí Na základě těchto rozporů vznikla pak pod prezidentovou tichou patronací široká fronta vnitřní opozice v ODS od Béma přes Tlustého po Bendla a mediální lobby v největším českém deníku. Ta během voleb ještě zmohutněla a podařilo se jí stranu poměrně úspěšně ochromit a rozvrátit.
Pozice nestranného kritika tedy Václavu Klausovi vůbec nesluší: na volebním propadu ODS má lví podíl. Teď má k dispozici hromadu trosek a soubor ideologických floskulí, které vyčpěly někdy v druhé polovině devadesátých let. Na rekonstrukci strany a na to, aby si znovu získala ztracenou důvěru veřejnosti, budou sotva stačit.