Když bývalý americký prezident Bill Clinton v roce 1998 čelil dotazům před Sněmovnou reprezentantů kvůli své aféře se stážistkou Monikou Lewinskou, byl v jedné chvíli prudce upřímný. Na otázku, proč to udělal – míněno, proč Moniku využil nejen k přenášení šanonů – odpověděl: „Protože jsem mohl.“
Podle vzoru „protože mohl“ se nyní zachoval i český prezident, když trval na své přítomnosti při posudku Lisabonské smlouvy Ústavním soudem a znemožnil tak, aby smlouva ještě letos prošla parlamentem (cíl české vlády).
Udělal to z prostého důvodu, že chce „být u toho“? Chystá se předložit nové argumenty proti smlouvě, tím prodloužit soudní přezkum a ještě víc oddálit ratifikaci jím opovrhovaného dokumentu?
Záměr tu bude, protože soudci by mohli pracovat i bez Klause v sále, a on to dobře věděl. Dokud, a pokud, ale prezident nenabídne přesvědčivou odpověď, platí jen jedno: Václav Klaus to udělal proto, aby si kopl do jím stejně opovrhovaného premiéra a jeho vlády.
Záměr tu bude, protože soudci by mohli pracovat i bez Klause v sále, a on to dobře věděl. Dokud, a pokud, ale prezident nenabídne přesvědčivou odpověď, platí jen jedno: Václav Klaus to udělal proto, aby si kopl do jím stejně opovrhovaného premiéra a jeho vlády.
Aktuální lisabonský příběh tím jakoby mimoděk definitivně odhalil, co začalo prezidentovým znovuzvolením a pokračovalo přes demonstrativní proruský postoj v den čtyřicátého výročí sovětské invaze do Československa, ve chvíli, kdy se vláda spolu se zbytkem svobodného světa snažila zadržet ruské tanky před Tbilisi, až po výstavní hradní dýku mezi Topolánkovými lopatkami po regionálních volbách.
Totiž že Václav Klaus cítí, že konečně má svůj bianko šek a může se chovat, jak jen on chce. Co to udělá s Mirkem Topolánkem a s ODS, tím byly popsány už stohy papíru.
Horší je, co to dělá a udělá se zemí, v jejímž čele Václav Klaus stojí. Není totiž mnoho politiků, kteří tak zásadním způsobem udržují při životě to špatné v nás jako nynější prezident.
Ač má Václav Klaus punc sebevědomého muže, který se s lehkostí pohybuje po současném globálním hřišti, hýčká v Češích mindráky a láká do světa, který už je dávno mrtvý.
Do světa, v němž Čechy obklopovali nepřátelé, ve kterém se s nimi nikdo nebavil a kde nezmohli nic než vyběhnout před hospodu, zahrozit pěstí do tmy, a pak se zase rychle schovat za pivní pěnu. Do světa, kde nemusíme v sobě hledat odvahu; stačí, když se ublíženě upneme na toho, kdo nás poplácá po zádech.
Prezident nás po našich shrbených zádech plácá už dlouho, a odtud logicky jeho popularita. Ve chvíli, kdy si máme přiznat nepříjemná selhání v minulosti, otřepat se a zkusit to podruhé líp, přichází s útěchou, že všichni ti, kdo utíkali na chalupy a poslušně vyvěšovali ve vitrínách nápisy „Vítáme 1. máj“, byli hrdinové.
A ve chvíli, kdy nás má těšit, že máme spojenců jako nikdy ve své dosavadní historii, Václav Klaus pěkně česky a k překvapení dotyčného varuje: pozor, pozor, ten je zlý, ten je zlý, ten je zlý.
Dělá to proto, že prezidentův svět je s tím, ve kterém žijeme, v protikladu, a bitvu kdo s koho ten jeho prohrává. Čím víc budou Češi integrováni v euroatlantickém celku, čím víc budou s ostatními sedět okolo jednoho stolu a čím víc si krajinu za hranicemi svobodně osahají, tím méně budou potřebovat útěchu, tím méně budou potřebovat Václava Klause.
Trojí odpověď Zanedlouho čeká Česko předsednictví Evropské unie. Není to modla, je to ale obrovská šance. Šance udělat maturitu z toho, co všechno jsme od roku 1989 vstřebali.
Bude se po nás chtít odpovědnost, výkon, schopnost usmířit i rozhodnout. To všechno ve světě, který je už také náš a v němž na to nejsme sami.
Jak se toho ujme česká vláda, teprve uvidíme. Strategii prezidenta však už známe. Nedůležité, nafouknuté, stejně rozhodují jen velcí. Jinak řečeno: přece si nemyslíte, že skutečně něco zmůžete! Poslouchejte mě, a já vás z toho vyvedu.
Lze čekat, že Václav Klaus bude předsednické kroky vlády torpédovat – svými komentáři, alternativními schůzkami, prohlášeními do tisku, která média bezpečně zhltnou.
A torpédovat je bude o to víc, čím slabší bude Topolánkův kabinet (tím silněji a viditelněji zaplní volný prostor prezident). Ptáte-li se, proč by Klaus v klíčovém bodě dějin riskoval selhání země, kterou reprezentuje, je na to trojí odpověď.
Za prvé, aby dokázal, že měl pravdu – nedůležité, nezvládnete, atd. Za druhé proto, že se mu Topolánek a spol. dlouhá léta nedokázali postavit. A za třetí, řečeno clintonovsky, protože prostě „bude moct“. Není před ním už žádná hráz. Hýčká v Češích mindráky a láká do světa, který už je dávno mrtvý.
Totiž že Václav Klaus cítí, že konečně má svůj bianko šek a může se chovat, jak jen on chce. Co to udělá s Mirkem Topolánkem a s ODS, tím byly popsány už stohy papíru.
Horší je, co to dělá a udělá se zemí, v jejímž čele Václav Klaus stojí. Není totiž mnoho politiků, kteří tak zásadním způsobem udržují při životě to špatné v nás jako nynější prezident.
Ač má Václav Klaus punc sebevědomého muže, který se s lehkostí pohybuje po současném globálním hřišti, hýčká v Češích mindráky a láká do světa, který už je dávno mrtvý.
Do světa, v němž Čechy obklopovali nepřátelé, ve kterém se s nimi nikdo nebavil a kde nezmohli nic než vyběhnout před hospodu, zahrozit pěstí do tmy, a pak se zase rychle schovat za pivní pěnu. Do světa, kde nemusíme v sobě hledat odvahu; stačí, když se ublíženě upneme na toho, kdo nás poplácá po zádech.
Prezident nás po našich shrbených zádech plácá už dlouho, a odtud logicky jeho popularita. Ve chvíli, kdy si máme přiznat nepříjemná selhání v minulosti, otřepat se a zkusit to podruhé líp, přichází s útěchou, že všichni ti, kdo utíkali na chalupy a poslušně vyvěšovali ve vitrínách nápisy „Vítáme 1. máj“, byli hrdinové.
A ve chvíli, kdy nás má těšit, že máme spojenců jako nikdy ve své dosavadní historii, Václav Klaus pěkně česky a k překvapení dotyčného varuje: pozor, pozor, ten je zlý, ten je zlý, ten je zlý.
Dělá to proto, že prezidentův svět je s tím, ve kterém žijeme, v protikladu, a bitvu kdo s koho ten jeho prohrává. Čím víc budou Češi integrováni v euroatlantickém celku, čím víc budou s ostatními sedět okolo jednoho stolu a čím víc si krajinu za hranicemi svobodně osahají, tím méně budou potřebovat útěchu, tím méně budou potřebovat Václava Klause.
Trojí odpověď Zanedlouho čeká Česko předsednictví Evropské unie. Není to modla, je to ale obrovská šance. Šance udělat maturitu z toho, co všechno jsme od roku 1989 vstřebali.
Bude se po nás chtít odpovědnost, výkon, schopnost usmířit i rozhodnout. To všechno ve světě, který je už také náš a v němž na to nejsme sami.
Jak se toho ujme česká vláda, teprve uvidíme. Strategii prezidenta však už známe. Nedůležité, nafouknuté, stejně rozhodují jen velcí. Jinak řečeno: přece si nemyslíte, že skutečně něco zmůžete! Poslouchejte mě, a já vás z toho vyvedu.
Lze čekat, že Václav Klaus bude předsednické kroky vlády torpédovat – svými komentáři, alternativními schůzkami, prohlášeními do tisku, která média bezpečně zhltnou.
A torpédovat je bude o to víc, čím slabší bude Topolánkův kabinet (tím silněji a viditelněji zaplní volný prostor prezident). Ptáte-li se, proč by Klaus v klíčovém bodě dějin riskoval selhání země, kterou reprezentuje, je na to trojí odpověď.
Za prvé, aby dokázal, že měl pravdu – nedůležité, nezvládnete, atd. Za druhé proto, že se mu Topolánek a spol. dlouhá léta nedokázali postavit. A za třetí, řečeno clintonovsky, protože prostě „bude moct“. Není před ním už žádná hráz. Hýčká v Češích mindráky a láká do světa, který už je dávno mrtvý.
