Je pak čistě na nás, zda té evidenci věříme, či nevěříme. Něco podobného platí i pro nacistickou „křišťálovou noc“ před sedmdesáti lety. Ten pogrom se týkal i části Československa, nacisty zabraných Sudet. A z hlediska prosté evidence vypálených synagog dává neblahé vysvědčení československým Němcům.
Zatímco Němci z „říše“ propadli rasovému běsnění po pěti letech ideologické masáže od nástupu Hitlera, v Sudetech k tomu stačilo pouhých pět týdnů po záboru. Jenže objevované příběhy a výpovědi dávají pestřejší obraz - třeba ten, jak byla zachráněna synagoga v Krnově. Právě včera si to Krnov připomněl.
Křišťálová noc je jakousi ouverturou největší genocidy v zaznamenané historii, holokaustu. Jistě, nacisté svůj antisemitismus neskrývají, už v roce 1935 přijímají norimberské rasové zákony, ale potom - též kvůli olympiádě v Berlíně - poleví. Vylučují sice Židy z veřejného i hospodářského života, ale zdržují se fyzických útoků.
Křišťálová noc tak přichází jako náhlé probuzení do reality. Je to státem organizovaný pogrom. A jak zdůrazňuje historik Michal Frankl, je to poprvé, kdy fyzické násilí proti Židům proniká do oblastí dosud považovaných za bezpečné - do modliteben a do soukromí.
Háček „objektivní evidence“
Co to znamená pro československé Němce? Paušálně řečeno asi tolik, že ačkoliv žijí až do 1. října 1938 jako českoslovenští občané, jsou už notně naočkováni rasovou ideologií. Od historiků se dovídáme, že třeba města Chomutov a Varnsdorf se už v září 1938 - ještě v rámci Československa! - prohlašují za judenrein, tedy „židůprostá“, „bez Židů“.
To ovšem značně oslabuje argument, že hlavní překážkou sudetoněmecké loajality k Československu byla odpíraná autonomie. Představa, že v jedné autonomní části státu platí norimberské zákony, a v jiné demokratická ústava, je věru bizarní.
Ano, k takovým závěrům nás dovádí spoléhání na prostou evidenci. Ta totiž říká tolik. Zatímco v samotném Německu bylo vypáleno asi 350 synagog, na území čerstvě zabraných Sudet to bylo na 35 svatostánků. Desetina úhrnu celé třetí říše, to už je nějaký příspěvek třímilionového pohraničí. Jenže tady se dostáváme k tomu háčku „objektivní evidence“, v zásadě podobnému, jaký známe z různých lustračních kauz současnosti.
Chci-li posoudit, zda byli Kundera či Nohavica opravdu udavači, zda někomu opravdu ublížili, samotná evidence prostě nestačí. Vždyť to jméno se mohlo ocitnout v dokumentu z různých důvodů a za různých okolností. Teprve znám-li ten příběh alespoň jakž takž v celistvosti, můžu si udělat obrázek. Právě proto mnozí čekají na Kunderova slova, ne kvůli lynči. A tak to funguje i při posuzování křišťálové noci v Sudetech.
Evidence říká, kolik synagog bylo zničeno, ale už neříká, proč ta či ona zničena není. V mnoha případech uniká taková, která stojí v husté zástavbě, aby nevznikly „kolaterální škody“, jak se dnes říká, prostě aby oheň nepřeskočil. Jinde uniká židovský obchod, protože místní nacistický bafuňář se ho sám chystá „arizovat“. A ještě jinde zapůsobí iniciativa lidí. Jako právě v Krnově.
Ze synagogy tržnice
Krnov, jak dokládá židovský měsíčník Roš chodeš, patří k výjimkám, kde sudetoněmečtí radní pod vedením Franze Irblicha synagogu zachránili. Cennou budovu nakamuflovali za tržnici, pak vypálili obřadní síň na židovském hřbitově a fotografii spáleniště poslali do Berlína spolu s hlášením o splnění úkolu.
Poslední žijící svědek Helmut Irblich, tehdy osmiletý syn radního, k tomu dnes říká: Moje role odpovídala mému věku. Dostal jsem za úkol na kole vozit do synagogy horký čaj v pětilitrové bandasce pro asi deset lidí, kteří tam odstraňovali židovské symboly. Na čerstvě nabílených stěnách synagogy ještě prosvítaly původní nápisy.
Lavice byly narovnané při stěnách, protože uprostřed synagogy byly kovové koše, ve kterých hořel koks, aby stěny rychleji vyschly a aby oxid uhličitý urychlil tvrdnutí vápna. Už zde byla připravena nová deska s velkým nápisem Tržnice.
Nebýt vyprávění...
Je to svědectví staré sedmdesát let, a stejně otevírá oči. Pro posuzování samotné evidence totiž musí být člověk kvalifikován. Musí mít znalosti z historie, archivnictví, grafologie, chemie... a stejně odhalí nanejvýš to, zda ten dokument je, či není pravý. Teprve vyprávění, příběh, tu evidenci postaví do světla uchopitelného i pro nás, neodborníky.
Co říká o 10. listopadu 1938 v Sudetech evidence? To, co už jsme věděli: že i tam vytryskla protižidovská zášť. Co říká o 10. listopadu 1938 příběh Krnova? Něco nového: že té zášti i Němci vzdorovali. Ale nebýt toho vyprávění, těžko bychom se to dozvěděli.