A to je velká neznámá. Obamovy zahraničněpolitické postoje se v průběhu kampaně vyvíjely a nelze říct, kdy bylo příčinou tříbení názorů, kdy kampaňová taktika a co dnes platí. Obamův tým zahraničněpolitických poradců je velký - až moc, má tři sta lidí. Jenže jsou mezi nimi jak zkušení veteráni Clintonovy administrativy, tak třeba lidé, kteří vášnivě agitovali proti našemu vstupu do NATO. Kdo bude určovat tón, to je zatím tajemství.
Na počátku kampaně patřilo odmítání protiraketového štítu k tématům, kterými si Obama získával nadšení protiválečných aktivistů. Ke konci kampaně už byl Obama výslovně pro - pravda, pod podmínkou, že štít bude prokazatelně fungovat. Což je ovšem podmínka, se kterou se dá provést úplně všechno.
Pokud by si Obama nebyl jistý, co si se zděděným projektem počít, pak by na tom, co uděláme my, záleželo docela dost. Ratifikace radaru by mohla být posunem, který převáží rozhodnutí.
Pravděpodobnější se ale zdá, že Obama ví, že radar nechce. Ne proto, že by se v něm ozvaly levicové instinkty, ale proto, že si myslí, že by se protiraketový štít dal vyhandlovat za jiné, důležitější věci. Kdyby se šlo s Moskvou dohodnout na seriózní spolupráci proti Íránu, nestálo by to za obětování (neprověřeného) systému, který má chránit před tímtéž?
Pokus o nějakou velkou dohodu s Ruskem sám o sobě nemusí vést ke katastrofě. Pokud se lze u Obamy na něco spolehnout, je to jeho chladnokrevnost. Ten se nenechá oblafnout tím, že by se podíval Putinovi do očí a spatřil tam jeho dobrou duši jako George W. Bush.
Tím, kdo by ostrouhal, by ovšem byl Topolánek. Bezpočtukrát řekl, že americký radar je mezi těmi nejdůležitějšími cíli jeho vlády, že právě kvůli radaru pro něj nemá současná koalice alternativu. Když nikdo nebude potřebovat radar, kdo bude potřebovat Topolánka?
Na počátku kampaně patřilo odmítání protiraketového štítu k tématům, kterými si Obama získával nadšení protiválečných aktivistů. Ke konci kampaně už byl Obama výslovně pro - pravda, pod podmínkou, že štít bude prokazatelně fungovat. Což je ovšem podmínka, se kterou se dá provést úplně všechno.
Pokud by si Obama nebyl jistý, co si se zděděným projektem počít, pak by na tom, co uděláme my, záleželo docela dost. Ratifikace radaru by mohla být posunem, který převáží rozhodnutí.
Pravděpodobnější se ale zdá, že Obama ví, že radar nechce. Ne proto, že by se v něm ozvaly levicové instinkty, ale proto, že si myslí, že by se protiraketový štít dal vyhandlovat za jiné, důležitější věci. Kdyby se šlo s Moskvou dohodnout na seriózní spolupráci proti Íránu, nestálo by to za obětování (neprověřeného) systému, který má chránit před tímtéž?
Pokus o nějakou velkou dohodu s Ruskem sám o sobě nemusí vést ke katastrofě. Pokud se lze u Obamy na něco spolehnout, je to jeho chladnokrevnost. Ten se nenechá oblafnout tím, že by se podíval Putinovi do očí a spatřil tam jeho dobrou duši jako George W. Bush.
Tím, kdo by ostrouhal, by ovšem byl Topolánek. Bezpočtukrát řekl, že americký radar je mezi těmi nejdůležitějšími cíli jeho vlády, že právě kvůli radaru pro něj nemá současná koalice alternativu. Když nikdo nebude potřebovat radar, kdo bude potřebovat Topolánka?