Po listopadu 1989 je pan Petr Pithart druhým nejdéle působícím veřejným činitelem na naší politické scéně, v těsném závěsu za současným panem prezidentem. Ve svém komentáři, zasvěceném hranatému výročí „sametové“ revoluce, se nemilosrdně pustil do nás, občanů českých zemí. Objasnil nám, že si nemůžeme osobovat žádné „revoluční“ zásluhy a že nemáme žádné právo ani na katarzi, kromě pár studentů, blíže nespecifikovaných disidentů (zřejmě včetně s. Jičínského, spolutvůrce rudé ústavy) a pak už jen sem tam někoho. Vždyť ostatní mlčeli jak ryby a nanejvýš cinkali klíči! Víme, že katarze představuje „duševní očistu spojenou s uvolněním“ nebo „mravně očistné působení tragédie“.Ale o jakou tragédii šlo? Bylo období komunistické totality vůbec nějakou tragédií? Nechoďte na nás s nějakými zločiny z 50. let, s lidmi vězněnými, politicky pronásledovanými, nuceně vyhnanými či prchajícími za kopečky! Neměli jsme náhodou plné právo na to, aby komunistické bezpráví pokračovalo vesele dál? A tak někteří z nás slyšeli dokonce růst trávu, když se “kdosi“ jiný ozval na počátku 90. let, že by měla být respektována nová Ústavu bez článku 4 o vedoucí úloze KSČ. Čas plynul dál a jen několik dní poté byla zahájena privatizace. Hospodářská moc se jednoduše přelévala pomocí spojitých transformačních nádob. I to se nám však z naší historické paměti pomalu vytrácí a tak se soudruhů konečně opět dočkáme i na politických trůnech. Podle p. Pitharta jsou ve skutečnosti našimi „legitimními soupeři“.