Tak jsem se dozvěděl z Lidových novin od redaktora Martina Zvěřiny, že jsem si vytrucoval sněmovní funkci, na kterou, dle autora, „opět nestačím“. Jak uvádí dále, nezmůžu se na „vlastní politiku“ ani v této funkci.
Zařekl jsem se, že nebudu reagovat na spekulace médií ohledně existence či neexistence dohod mezi politickými stranami, které se mají dotknout mnou dosud zastávané funkce předsedy Sněmovny. Takže – bez komentáře !
Po chvíli rozvažování, zda za uvedené přívlastky podám žalobu na ochranu osobnosti a budu žádat omluvu, mě napadá, že politik přece jen musí mít větší trpělivost a ledasco přejít. Je osobou pohybující se ve „veřejném prostoru“ a musí být na takové ataky připraven. Ostatně, od některých osob je i samotné vynucení omluvy marným úkonem, neboť urážka učiněná ve zlé vůli degraduje více autora než cíl, na který míří.
Nepochopil jsem, co je to „vlastní politika předsedy rozpočtového výboru“. Asi jakési směřování rozpočtu „svým směrem“, nebo co ? To je od autora „psaná hloupost“. Avšak možná pouze nechápu „sílu (s)myšlenky“.
Jen vzpomínám na ty dva roky, co funkci předsedy Sněmovny vykonávám, na dobu, kdy jsem byl médii chválen, že jsem se podílel na „odblokování“ Sněmovny po patovém volebním výsledku v roce 2006. Kdy jsem se snažil tento ústavní post oddělit od ostrého politického soupeření, odpustil jsem si razantní výroky a snažil se, aby funkce předsedy Sněmovny odrážela skutečnost, že nejde o funkci, kterou má ta či ona politická strana k prezentaci svých zájmů. A nechápu, že slušnost, takt, a jistý nadhled někteří novináři posuzují jako slabost, neschopnost a podle pana Zvěřiny i jako hloupost.
A tak si, pane Zvěřino, pište co Vás napadá... Jen se táži sám sebe, kde někteří novináři, například jako Vy, berou mandát k takovým odsudkům? Asi ve své vysoké inteligenci, ba přímo ve vlastní genialitě. Je mi z Vás smutno. Nic víc.