Po prohraných volbách vůdci vlád zpravidla promptně reagují výměnami ministrů. Je to jejich šance ukázat voličům, že je slyšeli, a získat ztracenou iniciativu. Topolánek ovšem musel nejdříve bojovat o svou ohroženou pozici v čele ODS. Mezitím uplynuly dva měsíce, během nichž podpora vládních stran jen klesala. Teprve teď, když se postaral o to, aby se odpovědnosti za volební porážku vyhnul na úrovni strany, může Topolánek přistoupit k vyhýbání na úrovni vlády.
Kdyby chtěl premiér svůj tým opravdu posílit, nabízí se mu řada kroků. Bohužel jsou politicky neprůchodné. Může třeba vyměnit ministra vnitra, za jehož vlády šlo vyšetřování všech velkých kauz do ztracena, aniž by se zlepšila běžná provozní korupce? Nemůže, byl to jeden z architektů jeho znovuzvolení. Může se zbavit neefektivního ministra zemědělství? Nemůže, má čerstvě posílenou podporu členské základny.
Může zvažovat změnu na ministerstvech obrany a místního rozvoje? Ne, lidovci už dali najevo, že to nepřichází v úvahu. Může hledat ministra školství s větším zápalem pro věc? Ne, vnitřní dynamika zelených by to těžko ustála.
Takže to asi odnese Julínek. To je oběť davu, jaká je v politice někdy nezbytná – navzdory tomu, že ministrova snaha si zaslouží respekt. A pak už zbývá cesta nejmenšího odporu. Například ministr Pospíšil se sice snaží o užitečné věci, ale jeho smůlou je, že pro veřejnost je nevýrazný. Ministr dopravy si srdce veřejnosti nezískal, ale nedělal snad to, co po něm premiér chtěl? Jako vhodná oběť se jeví i ministryně Stehlíková. Ale když už její popletený úřad musí existovat, nezdá se pravděpodobné, že by ho někdo vykonával významně lépe než ona.
Možná se naskýtá řešení hodné Mirka Topolánka: mluvčí ministra zdravotnictví Tomáš Cikrt včera přiznal, že měl podíl na volební porážce. Sám to řekl, tak na co čeká? Je to sice jen panák za 30, jak říkali sociální demokraté, ale přece jen chlap, tak ať se podle toho chová! Politická odpovědnost bude vyvozena a vláda může vládnout dál.
Kdyby chtěl premiér svůj tým opravdu posílit, nabízí se mu řada kroků. Bohužel jsou politicky neprůchodné. Může třeba vyměnit ministra vnitra, za jehož vlády šlo vyšetřování všech velkých kauz do ztracena, aniž by se zlepšila běžná provozní korupce? Nemůže, byl to jeden z architektů jeho znovuzvolení. Může se zbavit neefektivního ministra zemědělství? Nemůže, má čerstvě posílenou podporu členské základny.
Může zvažovat změnu na ministerstvech obrany a místního rozvoje? Ne, lidovci už dali najevo, že to nepřichází v úvahu. Může hledat ministra školství s větším zápalem pro věc? Ne, vnitřní dynamika zelených by to těžko ustála.
Takže to asi odnese Julínek. To je oběť davu, jaká je v politice někdy nezbytná – navzdory tomu, že ministrova snaha si zaslouží respekt. A pak už zbývá cesta nejmenšího odporu. Například ministr Pospíšil se sice snaží o užitečné věci, ale jeho smůlou je, že pro veřejnost je nevýrazný. Ministr dopravy si srdce veřejnosti nezískal, ale nedělal snad to, co po něm premiér chtěl? Jako vhodná oběť se jeví i ministryně Stehlíková. Ale když už její popletený úřad musí existovat, nezdá se pravděpodobné, že by ho někdo vykonával významně lépe než ona.
Možná se naskýtá řešení hodné Mirka Topolánka: mluvčí ministra zdravotnictví Tomáš Cikrt včera přiznal, že měl podíl na volební porážce. Sám to řekl, tak na co čeká? Je to sice jen panák za 30, jak říkali sociální demokraté, ale přece jen chlap, tak ať se podle toho chová! Politická odpovědnost bude vyvozena a vláda může vládnout dál.
