V úvaze Petra Pitharta (LN, 3. 1. 2009) o jednom z fatálních problémů této země, českém národovectví, je také zmíněn jeden z jeho reprezentantů senátor Jaroslav Kubera. Měl jsem tu čest setkat se s tímto bodrým zástupcem lidu pouze jedinkrát, ale bylo to setkání nezapomenutelné. Ředitelka lounské galerie a já za olomoucké muzeum umění jsme před pár lety projednávali v kulturním výboru senátu možnost přechodu našich institucí pod stát, tj. pod ministerstvo kultury. Kromě jiných se jednání účastnil i Jaroslav Kubera. O našem problému evidentně nevěděl vůbec nic, navíc byl zřetelně rozladěný (snad společensky unaven?), a tak, komíhaje se na židli, začal zničehonic řvát a řev prokládat vulgarismy: co si to dovolujeme, jak si to, kurva, vůbec představujeme, „vždyť to je druhé znárodnění“! Když jsme pak vyšli a předsedkyně výboru Dagmar Lastovecká za námi vyběhla s omluvou, nevěřícně jsme si říkali, je možné, že by to byl až takový hulvát? To jistě ne, to by přece nemohl být senátorem... Inu, nic než národ!