Pan Zbyněk Petráček kritizuje Dekret Kutnohorský z roku 1409 proto, že podnítil odchod většiny německých studentů a profesorů z Prahy. Zatímco Praha přišla o tři čtvrtiny své akademické obce, za hranicemi vznikly prý „už brzy“ slavné univerzity v Lipsku, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem, Erfurtu, Vídni a Krakově. Kterého roku po Dekretu? Ejhle, v Krakově již roku 1364, ve Vídni 1365, v Heidelbergu 1386, v Kolíně 1388, v Erfurtu 1392. Doplňme maďarskou Pécs 1367 a blízký Würzburg 1402. Lze pak starým Čechům zazlívat, že pak i oni chtěli mít doma trochu víc prostoru?
Petráček vyzdvihuje spíš méně české suverenity s otevřeností a přitažlivostí země pro svět. Jakou pozornost světa tedy strhla na sebe ona těmi zmíněnými německými učenci nově založená univerzita v Lipsku?
Nemalou – ale až o několik staletí později; v 15. století se na ní významnější učenci hledají těžko. Obdiv po Evropě mezi pozdějšími reformátory i italskými humanisty si zato vysloužily osobnosti Husa a Jeronýma. A úspěšné boje proti křižákům, s následným ustavením nejvyšší míry svobody vyznání a svědomí v tehdejší Evropě. Země bez pálení čarodějnic, inkvizice, ale s rozmanitou kulturou.
Kde se mezi „sto lety v míru“ evropského kontinentu po Napoleonovi vzaly krvavé války Krymská, Prusko-rakouská, Prusko-francouzská, války na Balkáně, vyhlazování kavkazských národů Ruskem? A proč dal rakouský maršál Josef Graf Radetzky von Radetz v letech 1848-9 kvůli Habsburkům usmrtit tisíce Italů, když se od Vídně za cenu další krve stejně osvobodili již v roce 1859? Mír vládl leda mezi skandinávskými zeměmi, v roce 1905 uznaly i právo norského národa na odtržení bez násilí. Vládl tam, kde se onoho Petráčkem vyzdvihovaného Metternichova „koncertu velmocí“ drželi stranou.
V nejmenší úctě bývá národ, který se připodobňuje tomu, co od něj očekávají či pro něj plánují ostatní. Petráčkovo „něco za něco“ platí někdy také, ale uvádějme přesněji, co se pod tím kterým „něco“ ukrývá.