Odpověděl jsem, že mám radost. Také jsem jí ale řekl, že toto není můj okamžik, jak znělo ulicemi Washingtonu, kde příznivci Baracka skandovali: „Toto je náš čas, naše chvíle. Můžeme to dokázat.“ Někteří lidé z Obamova davu mají nyní pocit, že jejich život nabere ten správný směr, že si mohou splnit ta nejtajnější přání, své fantazie nepokládat jen za naivní či jakési nevhodné rozptýlení.
Jistě, tito lidé, pro které je nyní Obama až posvátným talismanem, měli i před jeho „zjevením“ své sny. Zdá se ale, že se nesnažili o jejich naplnění, že si nevěřili, že nad nimi jen mávli rukou. V tom zřejmě spočívá největší síla Baracka Obamy a jeho fenomenálního úspěchu: dal těmto fantaziím prostor, tvar, vůni.
Mnozí ale zaměňují skutečnou změnu za pouhou představu o změně. Navíc po euforii často přichází vystřízlivění. I Mellisa si na nástupišti posteskla, že party je u konce. Bude jí chybět souznění s lidmi, které Obama stejně jako ji okouzlil a nadále okouzluje. Tito lidé jsou jako první vystaveni zklamání, a to právě proto, že se nechali jen unést, uvěřili v něco krásného, v pocit, který vibroval v mase lidí kolem. Tak to přece musí být realita!
My věříme v Cháveze...
Před dvěma roky jsem v Caracasu sledoval inauguraci Huga Cháveze a reakce jeho davu. I tito lidé věřili, že teď se bude všem vést lépe, protože se do křesla prezidenta dostal „sympaťák, který to s námi myslí dobře“. Chávez pro mě ani zdaleka nedosahuje kvalit a charismatu Baracka Obamy. A Chávezův dav byl a je také jiný, agresivní, dogmatický, věří ve falešné bratrství, které není ničím jiným než snahou vytvořit beztřídní společnost, kde je rozdílnost podezřelá, nechtěná, obávaná. Prostě ošklivý, zkorumpovaný a ubíjející komunismus. Proto je tento příměr možná až nevhodný, vyjma podobného opojení.
Musím se na tomto místě zastat i Mellisy, která s Obamou v Bílém domě cítí, že Amerika je opět tou pravou Amerikou, tedy zářným příkladem demokraticky fungující, svobodné společnosti, kde je ústava posvátným textem, který se nesmí porušovat nebo překrucovat. Vede nás inteligentní, sečtělý člověk, který nepředstírá, jde mu to ze srdce. Je velmi přesvědčivý, zhodnotila Mellisa Obamu bez snahy nutit mě k souhlasu.
Když jsme konečně nastoupili do vlaku metra, sedělo tam pět mladých lidí. Náruživě se bavili, jak jinak, o Baracku Obamovi. Mellisa k nim kývla hlavou a pronesla: „Podívej, co Barack s těmi lidmi udělal. Jsou pozitivní, plní energie. To přece není málo.“ Není, odpověděl jsem a myslel jsem to upřímně. Věčný cynismus, ješitnost a hulvátství, jež otrávily českou politickou scénu, přispívají k pohodlnosti, nevraživosti a celkovému nezájmu veřejnosti. Obamův dav byl a je plný čistého nadšení, je to také velmi tolerantní a hravý dav. Když jsem se s tisíci lidmi doslova šinul k východu z metra ráno před inaugurací, nikdo nereptal, nikdo nenadával, tohle nebylo falešné bratrství. Ve chvíli, kdy jedna se zaměstnankyň metra lidi vyzývala, aby postupovali směrem k východu (kam jsme samozřejmě postupovali), dav ji v popěvku začal odpovídat.
I Mellisu nacházím v tomto klidném, šťastném rozpoložení. A i ona je velmi tolerantní. A její nadšení Obamou se nemění v mentorství. Vybavil jsem si podobnou scénu z Caracasu. Vedle mě na jedné zastávce autobusu stála Elvíra, měla na sobě rudé tričko, tak jako všichni kolem, na pochyby kolem Cháveze (tak jako jsem je Mellise vyjádřil ohledně Obamy) reagovala s vášnivým nesouhlasem, dotčeně, možná až nenávistně. Přesvědčovala mě, že tento okamžik znamená zásadní obrat v životě každého z nás ...
... a my zas v americký sen
Ještě než Mellisa (na hlavě měla čepici se jménem Obama - prodávají se v nejrůznějších barvách, což ale spíše vypovídá o vynalézavosti byznysu než o ideologii) vystoupila, poznamenala: „S tím okamžikem máš pravdu, pro každého by měl být ten nejdůležitější okamžik načasovaný podle rytmu vlastního srdce.“ Ta slova ujišťují, že mnozí z Obamova davu neuvěřili v zaručenou cestu do ráje tak, jako v ni naopak uvěřili mnozí z davu Chávezova.
Z Mellisy čišelo přesvědčení, lépe řečeno víra, že Amerika je tou zemí, kde lze jít za svým snem, kde záleží kromě té trochy štěstí jen na úsilí každého jednotlivce. Obama pro ni není receptem, ale inspirací. Je prostě lepší vsadit na rytmus vlastního srdce než na prchavé, i když jakkoliv chytlavé, nadšení davu.
Jistě, tito lidé, pro které je nyní Obama až posvátným talismanem, měli i před jeho „zjevením“ své sny. Zdá se ale, že se nesnažili o jejich naplnění, že si nevěřili, že nad nimi jen mávli rukou. V tom zřejmě spočívá největší síla Baracka Obamy a jeho fenomenálního úspěchu: dal těmto fantaziím prostor, tvar, vůni.
Mnozí ale zaměňují skutečnou změnu za pouhou představu o změně. Navíc po euforii často přichází vystřízlivění. I Mellisa si na nástupišti posteskla, že party je u konce. Bude jí chybět souznění s lidmi, které Obama stejně jako ji okouzlil a nadále okouzluje. Tito lidé jsou jako první vystaveni zklamání, a to právě proto, že se nechali jen unést, uvěřili v něco krásného, v pocit, který vibroval v mase lidí kolem. Tak to přece musí být realita!
My věříme v Cháveze...
Před dvěma roky jsem v Caracasu sledoval inauguraci Huga Cháveze a reakce jeho davu. I tito lidé věřili, že teď se bude všem vést lépe, protože se do křesla prezidenta dostal „sympaťák, který to s námi myslí dobře“. Chávez pro mě ani zdaleka nedosahuje kvalit a charismatu Baracka Obamy. A Chávezův dav byl a je také jiný, agresivní, dogmatický, věří ve falešné bratrství, které není ničím jiným než snahou vytvořit beztřídní společnost, kde je rozdílnost podezřelá, nechtěná, obávaná. Prostě ošklivý, zkorumpovaný a ubíjející komunismus. Proto je tento příměr možná až nevhodný, vyjma podobného opojení.
Musím se na tomto místě zastat i Mellisy, která s Obamou v Bílém domě cítí, že Amerika je opět tou pravou Amerikou, tedy zářným příkladem demokraticky fungující, svobodné společnosti, kde je ústava posvátným textem, který se nesmí porušovat nebo překrucovat. Vede nás inteligentní, sečtělý člověk, který nepředstírá, jde mu to ze srdce. Je velmi přesvědčivý, zhodnotila Mellisa Obamu bez snahy nutit mě k souhlasu.
Když jsme konečně nastoupili do vlaku metra, sedělo tam pět mladých lidí. Náruživě se bavili, jak jinak, o Baracku Obamovi. Mellisa k nim kývla hlavou a pronesla: „Podívej, co Barack s těmi lidmi udělal. Jsou pozitivní, plní energie. To přece není málo.“ Není, odpověděl jsem a myslel jsem to upřímně. Věčný cynismus, ješitnost a hulvátství, jež otrávily českou politickou scénu, přispívají k pohodlnosti, nevraživosti a celkovému nezájmu veřejnosti. Obamův dav byl a je plný čistého nadšení, je to také velmi tolerantní a hravý dav. Když jsem se s tisíci lidmi doslova šinul k východu z metra ráno před inaugurací, nikdo nereptal, nikdo nenadával, tohle nebylo falešné bratrství. Ve chvíli, kdy jedna se zaměstnankyň metra lidi vyzývala, aby postupovali směrem k východu (kam jsme samozřejmě postupovali), dav ji v popěvku začal odpovídat.
I Mellisu nacházím v tomto klidném, šťastném rozpoložení. A i ona je velmi tolerantní. A její nadšení Obamou se nemění v mentorství. Vybavil jsem si podobnou scénu z Caracasu. Vedle mě na jedné zastávce autobusu stála Elvíra, měla na sobě rudé tričko, tak jako všichni kolem, na pochyby kolem Cháveze (tak jako jsem je Mellise vyjádřil ohledně Obamy) reagovala s vášnivým nesouhlasem, dotčeně, možná až nenávistně. Přesvědčovala mě, že tento okamžik znamená zásadní obrat v životě každého z nás ...
... a my zas v americký sen
Ještě než Mellisa (na hlavě měla čepici se jménem Obama - prodávají se v nejrůznějších barvách, což ale spíše vypovídá o vynalézavosti byznysu než o ideologii) vystoupila, poznamenala: „S tím okamžikem máš pravdu, pro každého by měl být ten nejdůležitější okamžik načasovaný podle rytmu vlastního srdce.“ Ta slova ujišťují, že mnozí z Obamova davu neuvěřili v zaručenou cestu do ráje tak, jako v ni naopak uvěřili mnozí z davu Chávezova.
Z Mellisy čišelo přesvědčení, lépe řečeno víra, že Amerika je tou zemí, kde lze jít za svým snem, kde záleží kromě té trochy štěstí jen na úsilí každého jednotlivce. Obama pro ni není receptem, ale inspirací. Je prostě lepší vsadit na rytmus vlastního srdce než na prchavé, i když jakkoliv chytlavé, nadšení davu.