Plastika Davida Černého Entropa, odhalená minulý týden v sídle Rady EU, vzbudila vášnivé debaty nejen v Bruselu. Veřejnost mj. zaujala i mystifikace autora, jenž do poslední chvíle tvrdil, že instalaci vytvořil ve spolupráci s 26 umělci z ostatních států EU, kteří se ovšem skrývali za pseudonymy. Maďarská agentura MTI ve své zprávě z 13. 1. uvedla, že údajná Agnes Cerese je zřejmě maďarská malířka Erika Szentgyörgyi, která se k celé záležitosti vyjádřila následujícím textem.
Ta zpráva (že se na přípravě Entropy měla coby reprezentantka Maďarska podílet autorka tohoto textu – pozn. red.) pro mě byla velkým překvapením, poněvadž jsem o existenci instalace Davida Černého ani nevěděla, a vylekala mě skutečnost, že je vlastně možné kdekoli použít něčí jméno a během krátké chvíle vytvořit jiný obraz dotyčného. Je otázka, jak získáváme své vědomosti. Čemu věříme? Tomu, co čteme, anebo co víme díky vlastní zkušenosti?
Druhá důležitá věc související s uměleckým dílem: není jedno, vytváříme-li dílo sami o sobě, nebo zda je jeho autorem jiný národ, protože je vždycky jednodušší posuzovat jinou zemi zvenčí, než tvořit obraz o sobě samých zevnitř.
S bruselskou plastikou mě osud svedl dohromady náhodou. A její téma mě zajímá. Zajímá mě, do jaké míry si vytváříme obraz o nějaké zemi na základě názoru formovaného různými stereotypy. Proto Černého dílo není odsouzeníhodné. Myslím si, že je provokativní, hodné k zamyšlení a mimochodem vystihuje, nakolik uniformně o sobě uvažují jednotlivé národy Evropy. Jedním z cílů současného umění je provokace, snaha vnést mezi lidi pohyb, vystoupení ze světa klišé.
Jinou je samozřejmě otázka, že jako pomocný nástroj tvůrce využil 26 pseudonymů, ale bez toho by zajisté nebylo kolem celé věci tolik vzruchu… Pravděpodobně nedomyslel, že k ním vymyšleným jménům někde někdo přisoudí jméno skutečné. Je velice zajímavé, že někomu se odněkud jako jméno spolutvůrce Entropy vynořilo právě to moje. Vždyť to, co dělám já, je obsahově, formálně i pokud jde o cíl mé práce natolik odlišné. To, co dělá David Černý, je reakce na vnější skutečnosti, já naopak maluji vnitřní svět člověka. Pokouším se v člověku najít to dobré a hodnotné. Zobrazování tance je jen jeden ze způsobů, jak je možné zachytit záchvěvy duše.
Pokud jde o Černého instalaci, mám ještě jednu poznámku: její sdělení je jasnější, podíváme-li se na ni s jistou dávkou smyslu pro humor.