Svoboda uměleckého projevu a karikatury k evropským hodnotám nesporně patří. V tom se Zbyňkem Petráčkem souhlasím. Právo na bezbřehost umělcovy svobody však přijmout nemohu. A právě proto nemohu přijmout ani slova Milana Knížáka, která tuto svobodu ještě víc akcentují a rozšiřují.
Nejsem přívržencem nacionalistického sebefandění ani ublíženectví, ale být Bulharem, rozhodně by mi nebylo milé, aby mou zemi symbolizovaly na mapě Evropy turecké záchody. Stejně tak by mi být Slovákem nesedělo zobrazení mé vlasti jako uherského salámu s maďarskou trikolórou. Je to nejen urážlivé, ale i nevýstižné a vzhledem k dějinám těchto zemí i velice necitlivé. I pro umělce platí zásada, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a sjednocující se Evropa musí ponechat všem svým členům stejnou důstojnost. Nikdo si jistě nemyslel, že vyvěsíme u příležitosti našeho předsednictví EU mapu ze zeměpisného kabinetu. Ale ani vtip a umělecká nápaditost nespočívají přece v hecu a prče.
Samotnou mystifikaci o společné práci sedmadvaceti umělců zobrazujících třebas i kriticky své země bych neměl Černému za zlé. Co třeba Sonety Roberta Davida nebo dosud ne plně identifikovaná osobnost Travenova a další? Tato mystifikace by však neměla mít za účel dostat od politiků zelenou, aby se dostala na mezinárodní fórum a při takové příležitosti.
Nejsem přívržencem nacionalistického sebefandění ani ublíženectví, ale být Bulharem, rozhodně by mi nebylo milé, aby mou zemi symbolizovaly na mapě Evropy turecké záchody. Stejně tak by mi být Slovákem nesedělo zobrazení mé vlasti jako uherského salámu s maďarskou trikolórou. Je to nejen urážlivé, ale i nevýstižné a vzhledem k dějinám těchto zemí i velice necitlivé. I pro umělce platí zásada, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a sjednocující se Evropa musí ponechat všem svým členům stejnou důstojnost. Nikdo si jistě nemyslel, že vyvěsíme u příležitosti našeho předsednictví EU mapu ze zeměpisného kabinetu. Ale ani vtip a umělecká nápaditost nespočívají přece v hecu a prče.
Samotnou mystifikaci o společné práci sedmadvaceti umělců zobrazujících třebas i kriticky své země bych neměl Černému za zlé. Co třeba Sonety Roberta Davida nebo dosud ne plně identifikovaná osobnost Travenova a další? Tato mystifikace by však neměla mít za účel dostat od politiků zelenou, aby se dostala na mezinárodní fórum a při takové příležitosti.
