Ve sloupku "Zbytečná kniha" (LN 27.1.) se Radka Kvačková podpůrně vyslovuje k jednomu z nejkontroverznějších návrhů obsažených ve vládní Bílé knize terciárního vdělávání, totiž posílení pravomocí vnějších (komerčních a politických) aktérů ve vedení univerzit, když vznáší řečnickou otázku, zda proti tomuto závěru lze hledat logické argumenty.
Bohužel tato teze správná není. Naivní představa o "podnikatelech, zástupcích výzkumných a kulturních institucí" jako "de facto zákazníků"
vysokých škol je totiž především poplatná době, kdy školy sloužily jako přípravky pro centrálně plánované hospodářství, kterému dodávaly pracovní síly pro předem připravená a plánovaná pracovní místa. Vysoké školy tehdy nebyly autonomní a je známo, že byly podřízeny diktátu politiky a zprostředkovaně i hospodářství, vědy i kultury (ke kterým toto politické řízení samozřejmě patřilo).
Autonomní univerzity však nelze redukovat na přípravky budoucích zaměstnavatelů jejich absolventů. Jejich klientem je student, kterému pomáhají rozvíjet schopnosti jeho osobnosti v nejširším smyslu, ke kterému schopnost uspět v budoucí profesi nepochybně patří, není však kvalitou jedinou. Zaměstnavatelé těchto absolventů nejsou odběrateli "produktu" vysoké školy, ale soutěžitelem na trhu práce, který se musí ucházet o to, aby k němu kvalitně vzdělaný absolvent nastoupil do zaměstnání. Úspěšnost vysoké školy také nelze ani zdaleka poměřovat tím, nakolik je jejich absolvent vzdělán přesně pro potřeby prvního místa, do kterého po abolutoriu nastoupí, nikoli toho, nakolik mu vzdělání, které získal, umožní zapracovat se stejně dobře do prvního místa po vysoké škole, jako do posledního před důchodem. Mnoho budoucích zaměstnavatelů může mít v tomto ohledu zájem, který je s posláním vysokoškolského vzdělání v přímém rozporu. Klapky na očích univerzitního studenta, který by byl připraven pro konkrétní firmu, totiž omezí flexibilitu absolventů vybírat si své uplatnění, i když jejich prvnímu zaměstnavateli možná ušetří náklady na konkrétní zapracování (neušetří však společenské náklady na jeho rekvalifikaci poté, co si později místo něj tento zaměstnavatel přijme někoho mladšího a připraveného podle až později vzniklých potřeb).
Teze o potřebě omezení vlivu studentů na správu vysokých škol a posílení vnějších aktérů na směrování těchto institucí jde proti autonomii vysokých škol a z pohledu zájmu o kvalitu terciárního vzdělávání je jednoznačně škodlivá. Zastánci tohoto směřování budou samozřejmě znevažovat námitky akademické obce jako námitky podjaté. Zkušenosti ze světa však jednoznačně ukazují, že kvalitu univerzit dlouhodobě podporuje stupeň jejich autonomie, nikoli jejich přímé ovlivňování vnějšími aktéry, ať již v podobě strany a vlády, nebo podniků. Pokud bude tato "reforma" naplněna, ztratí Česká republika mnohem víc, než třicetikorunu za návštěvu lékaře z reformy zdravotnictví - a nic na to nemění ani skutečnost, že to srovnatelný odpor mezi běžnými voliči nevyvolá.