Jiří Havel, lídr socialistické kandidátky do Evropského parlamentu, si nedávno v on-line rozhovoru webového serveru Lidových novin postěžoval. Trápí jej, že vláda České republiky v době globální recese nepumpuje peníze do ekonomiky tak, jak to dělá většina jiných států a tím se prý chováme jako „černí pasažéři.“
Rád bych na tomto místě připomněl, že termín se ještě častěji používá při jiné příležitosti, o které jako ekonom jistě ví. Část tzv. Maastrichtských kritérií byla zavedena jako pojistka proti nadměrné rozpočtové expanzi, proti nadměrným schodkům veřejných rozpočtů a rostoucímu veřejnému dluhu. Jedná se o nutnou podmínku fungování evropské společné měny – eura, která má svou nepopiratelnou logiku.
Jestliže se totiž členskému státu eurozóny propadne hospodaření do hlubokého schodku, musí jej profinancovat dluhopisy, které vydává v prostředí společné měny a jednotné měnové politiky. Čím více si však půjčuje, tím více ho to stojí. Investoři požadují stále vyšší a vyšší úrok. Pokud by stát měl svoji měnu i svoji měnovou politiku, náklady za svou nezodpovědnou rozpočtovou politiku by nesl v podstatě sám. V prostředí eura však přenáší náklady více i na ostatní členské státy, i ty musí čelit rostoucí úrokové sazbě. Jinými slovy, stát vytvářející deficity přenáší jako černý pasažér náklady na jiné státy, které se chovají zodpovědně.
Jiří Havel nás tedy nabádá, abychom se sami chovali jako černí pasažéři v Evropské unii. Zaznívá jediný argument - přece se tak chovají i ostatní. To se mi zdá trochu málo pro zdůvodnění dalšího zadlužení našich dětí.