Výsledek volby byl těsný, ale díky veřejnému hlasování průhledný.
Ti volitelé, kteří chtěli dát svůj hlas protikandidátovi, to tentokrát měli dost těžké: za prvé, je svízelné volit člověka, který se nestydí kandidovat, i když ví, že může být zvolen jen tenkrát, když mu dají hlasy i komunisté. A za druhé, volitelé si vlastně nevybírali mezi Klausem a Švejnarem, ale mezi Topolánkem a Paroubkem (předseda ČSSD to pak nepřímo, ale jasně sám reflektoval). Klausovi odpůrci z nesocialistického tábora tedy neměli pravdu v tom, že je náležité a slušné upřednostnit Švejnara.
Ve všem ostatním a zejména v tom, že Klaus, nevázán potřebou brát ohled na další znovuzvolení, bude vyvádět ještě daleko víc než dosud, pravdu měli.
Z vymezení prezidentských pravomocí v Ústavě ČR plyne, že prezident má jen minimum prostředků k tomu, aby provozoval nějakou samostatnou pozitivní politiku. „Mimoústavní“ vážnost, jaké se u nás sama funkce prezidenta těší, však způsobuje, že cizina i veřejnost připisují jeho vystoupením váhu, kterou fakticky nemají, a prezident tak může natropit poměrně hodně škod.
Výbojný kverulant
Stěžejními body Klausova programu zůstávají boj za českou suverenitu proti nadměrným nárokům EU na politickou dominanci a popírání ideologie „globálního oteplování“. Klausova technika sebeprosazení na evropské a světové scéně je zcela odlišná od té Havlovy. Havel se stylizoval do pózy „filozofa“ a pronášel duté fráze o globální odpovědnosti. Byla to aktivita neužitečná, ale poměrně neškodná. Klaus je naproti tomu výbojný kverulant: vysvětluje zabedněným hlavám, jak tomu ve skutečnosti je, se zjevným úmyslem donutit je až k pláči. Strhne tak na sebe stejné kvantum pozornosti jako jeho předchůdce, aniž by ho musel napodobovat. Má to však i své nevýhody: prezident je v jiném postavení než například politický komentátor, měl by znát váhu svou a své země, a podle toho volit prostředky a výrazivo. To je formální výhrada.
Pokud jde o obsah, je úplně falešné vidět jako největší nebezpečí pro ČR demokratický deficit v EU a pro svět ideologii globálního oteplování. To, co nás nejvíc ohrožuje, je problém nikoli globální, ale regionální: vzkříšení ruských imperiálních ambicí. Z toho hlediska není problém EU v tom, že je příliš silná a ohrožuje naši suverenitu, nýbrž že je příliš slabá a zároveň zamindrákovaná vůči silnějším USA, než aby nám v současné době mohla poskytnout nějakou účinnou ochranu. A z celosvětového hlediska je ideologie globálního oteplování ve srovnání s islámským radikalismem věc víceméně podružná. Klaus vidí skutečná nebezpečí, jež nás ohrožují, stále zřetelněji jinde, než kde opravdu jsou.
S tím souvisí i tzv. barevné vidění mezinárodních konfliktů, například toho v Gaze nebo předtím v Gruzii. Barevnost spočívá v pokusu o spravedlivé vyrovnání mezi beránky a vlky. Je to typické pro českou mentalitu, které díky dlouhé době znevolnění imponují vyvinuté tesáky a silný klacek. Navíc je takový pohled úplně prost i toho základního pudu sebezáchovy: ruské imperiální ambice a v menší míře i islámský radikalismus nás ohrožují stále, snaha Izraele a Gruzie bránit svou „suverenitu“ (oblíbené Klausovo slovo) jen tenkrát, když zkrachují. Základní konflikty světa, které se nás bezprostředně dotýkají, jsou svou podstatou černobílé a převádět je do barevna je alibismus.
A poslední, možná nejvýznamnější věc: Klaus byl zvolen prezidentem díky úsilí premiéra Topolánka a ODS. Je přirozené, že mezi starým a novým předsedou strany panuje jisté napětí. K jeho zmírnění mohou sloužit dvě věci, v politice nezbytné: loajalita a solidarita. Loajalita se stranou, kterou Klaus kdysi vytvořil, která dospěla a volí si teď vlastní cestu, a solidarita s vládou, spravující společnou vlast. Místo toho se nyní v Klausově okolí Klause rodí strana, která má být k ODS konkurencí, úzké vztahy s Hradem mají tzv. rebelové (Tlustý, Raninec, Schwippel ad.) a nepodceňoval bych ani skutečnost, že sám prezident nedávno navázal neformální vztahy s lídrem opozice, jež jde Topolánkovi po krku.
Ze všeho, co bylo řečeno, není obtížné dojít k závěru, že prezident svými iniciativami fakticky oslabuje pozici země, jíž stojí v čele. A že bohužel právě on představuje v současné době jakési bezpečnostní riziko pro ČR.
Ti volitelé, kteří chtěli dát svůj hlas protikandidátovi, to tentokrát měli dost těžké: za prvé, je svízelné volit člověka, který se nestydí kandidovat, i když ví, že může být zvolen jen tenkrát, když mu dají hlasy i komunisté. A za druhé, volitelé si vlastně nevybírali mezi Klausem a Švejnarem, ale mezi Topolánkem a Paroubkem (předseda ČSSD to pak nepřímo, ale jasně sám reflektoval). Klausovi odpůrci z nesocialistického tábora tedy neměli pravdu v tom, že je náležité a slušné upřednostnit Švejnara.
Ve všem ostatním a zejména v tom, že Klaus, nevázán potřebou brát ohled na další znovuzvolení, bude vyvádět ještě daleko víc než dosud, pravdu měli.
Z vymezení prezidentských pravomocí v Ústavě ČR plyne, že prezident má jen minimum prostředků k tomu, aby provozoval nějakou samostatnou pozitivní politiku. „Mimoústavní“ vážnost, jaké se u nás sama funkce prezidenta těší, však způsobuje, že cizina i veřejnost připisují jeho vystoupením váhu, kterou fakticky nemají, a prezident tak může natropit poměrně hodně škod.
Výbojný kverulant
Stěžejními body Klausova programu zůstávají boj za českou suverenitu proti nadměrným nárokům EU na politickou dominanci a popírání ideologie „globálního oteplování“. Klausova technika sebeprosazení na evropské a světové scéně je zcela odlišná od té Havlovy. Havel se stylizoval do pózy „filozofa“ a pronášel duté fráze o globální odpovědnosti. Byla to aktivita neužitečná, ale poměrně neškodná. Klaus je naproti tomu výbojný kverulant: vysvětluje zabedněným hlavám, jak tomu ve skutečnosti je, se zjevným úmyslem donutit je až k pláči. Strhne tak na sebe stejné kvantum pozornosti jako jeho předchůdce, aniž by ho musel napodobovat. Má to však i své nevýhody: prezident je v jiném postavení než například politický komentátor, měl by znát váhu svou a své země, a podle toho volit prostředky a výrazivo. To je formální výhrada.
Pokud jde o obsah, je úplně falešné vidět jako největší nebezpečí pro ČR demokratický deficit v EU a pro svět ideologii globálního oteplování. To, co nás nejvíc ohrožuje, je problém nikoli globální, ale regionální: vzkříšení ruských imperiálních ambicí. Z toho hlediska není problém EU v tom, že je příliš silná a ohrožuje naši suverenitu, nýbrž že je příliš slabá a zároveň zamindrákovaná vůči silnějším USA, než aby nám v současné době mohla poskytnout nějakou účinnou ochranu. A z celosvětového hlediska je ideologie globálního oteplování ve srovnání s islámským radikalismem věc víceméně podružná. Klaus vidí skutečná nebezpečí, jež nás ohrožují, stále zřetelněji jinde, než kde opravdu jsou.
S tím souvisí i tzv. barevné vidění mezinárodních konfliktů, například toho v Gaze nebo předtím v Gruzii. Barevnost spočívá v pokusu o spravedlivé vyrovnání mezi beránky a vlky. Je to typické pro českou mentalitu, které díky dlouhé době znevolnění imponují vyvinuté tesáky a silný klacek. Navíc je takový pohled úplně prost i toho základního pudu sebezáchovy: ruské imperiální ambice a v menší míře i islámský radikalismus nás ohrožují stále, snaha Izraele a Gruzie bránit svou „suverenitu“ (oblíbené Klausovo slovo) jen tenkrát, když zkrachují. Základní konflikty světa, které se nás bezprostředně dotýkají, jsou svou podstatou černobílé a převádět je do barevna je alibismus.
A poslední, možná nejvýznamnější věc: Klaus byl zvolen prezidentem díky úsilí premiéra Topolánka a ODS. Je přirozené, že mezi starým a novým předsedou strany panuje jisté napětí. K jeho zmírnění mohou sloužit dvě věci, v politice nezbytné: loajalita a solidarita. Loajalita se stranou, kterou Klaus kdysi vytvořil, která dospěla a volí si teď vlastní cestu, a solidarita s vládou, spravující společnou vlast. Místo toho se nyní v Klausově okolí Klause rodí strana, která má být k ODS konkurencí, úzké vztahy s Hradem mají tzv. rebelové (Tlustý, Raninec, Schwippel ad.) a nepodceňoval bych ani skutečnost, že sám prezident nedávno navázal neformální vztahy s lídrem opozice, jež jde Topolánkovi po krku.
Ze všeho, co bylo řečeno, není obtížné dojít k závěru, že prezident svými iniciativami fakticky oslabuje pozici země, jíž stojí v čele. A že bohužel právě on představuje v současné době jakési bezpečnostní riziko pro ČR.