Názor, že Martinů je přeceňovaným skladatelem není nový a již v jeho době jej zahraniční kritika hodnotila spíše rezervovaně. To nemění nic na tom, že nejen zmiňované Fresky Piera della Franceska, ale i Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry či 4. symfonie jsou prostě skvělá díla. Rovněž není pravda, že by odkaz Martinů hudby nepodléhal kritice. I mnozí konzervativní hudebníci poukazují na častou překotnost a malou hloubku jeho invence, což se týká zvláště komorní hudby. Z článku ale jaksi prosvítá, že hudba Martinů je zcela mrtvá a bůh ví proč jí kdosi virtuálně přiživuje. To je nesmysl. Jsou to právě naši hudebníci, kteří Martinů vytrvale už půlstoletí hrají na všech možných úrovních. Svádět to na „dlouhé prsty“ nějaké skupiny nadšenců je trochu krkolomné. Druhá věc je, že hudba Martinů se bez vydatné podpory českých institucí v zahraničí téměř nehraje. Ale i to je v pořádku, vždyť kdo jiný má hudbu skladatele šířit, když ne jeho země? Zde je trochu úsměvné, že autor článku dává za příklad Franze Bibera, jehož hudba je v konfrontaci s vrstevníky zoufale nepůvodní a zapomenutá je spíše právem. Naopak není zmíněna naše „vážnohudební“ celebrita číslo jedna: Janáček!