Jenže teď to může působit, že jako oni jsme. Do basy nenastupuje křepká arogantní baba, ale churavá stařenka (87). Zaplaťpánbůh, že Brožová byla po právu odsouzena, že v historii zůstane zapsáno, jak stát i se zpožděním vyřkl spravedlnost. Ale co výkon trestu? Není to kontraproduktivní? Stát musí Brožové věnovat veškerou lékařskou péči, abychom – kdyby v base chřadla – nebyli jako oni. Právě „jim“ přece bylo fuk, v jakém stavu lidi za mříže strkají.
Nám to jedno není, a tak si zvykejme, že jsou-li odsuzováni starci, výkon jejich trestu vypadá jako fešácký kriminál, ba jako sanatorium. Pokud se to někomu nelíbí, ať si odpoví na otázku, proč se ty soudy nepodařilo prosadit o patnáct let dříve. Tehdy by tvrdost měla smysl i sílu příkladu pro jiné. Teď, při výkonu trestu starců, už může přinášet více minusů než plusů. Nejlepší by bylo strčit Brožovou někam do léčebny dlouhodobě nemocných, což je de facto vězení s veškerou péčí. Ale na tohle zákon nepamatuje.
Nejsme jako oni
Kdyby Ludmila Brožová-Polednová nastoupila do vězení před patnácti lety, dalo by se jásat. Nejsme jako oni, rezonovalo tu po listopadu 1989. A to by i odpovídalo realitě. Prokurátorka, která pomohla poslat na šibenici Miladu Horákovou, by šla po řádném soudu „za katr“ – nevyvázla by jako za komunistů se stranickou důtkou.
