Nad článkem pana Semína jsem si vzpomněl, že jsme se oba účastnili v letech 1987-1989 činnosti Demokratické iniciativy, pan Semín ve funkci předsedy studentské sekce DI. Svědectví o jeho aktivitě přináší sborník „Čas Demokratické iniciativy“, shrnující vzpomínky tehdejších účastníků. Jeho působení skončilo bojovným odchodem za situace, kdy pod vedením Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala se DI rozhodla proměnit v Liberálně demokratickou stranu. Pan Semín se tomuto přechodu odmítl podvolit a se svými přáteli z DI odešel: ta věc nebyla podle něho demokraticky projednána a on se nebude jako bytostně svobodný člověk podřizovat stranickému diktátu.
S potěšením musím konstatovat, že pan Semín zůstal v jádru stejný jako za svých studentských let. On se nepokloní před duchem doby, nebude podřizovat reálně existujícímu učitelskému úřadu církve zastoupenému 2.vatikánským koncilem, papeži posledního půlstoletí nebo třeba i panu kardinálu Vlkovi. To jsou totiž živí lidé, kteří reagují určitým způsobem na proměnu doby: stejně jako kněží, kteří svůj vnější projev přizpůsobují pastoračním požadavkům ve farnosti. On uposlechne jen onu neměnnou Pravdu odmítající všechno, co bylo v církvi nepřijatelné vždycky. A tak spolu bude soupeřit více pravd stejně jako bylo v dobách papežského schizmatu více papežů, jenom nebylo současníkům padesát let jasné, který papež je pravý. Chválím pana Semína za nepoddajnost, s níž se nepodřídí autoritám, které by nakonec chtěly mít při vší rozmanitosti názorů římskokatolickou církev jednu.
S potěšením musím konstatovat, že pan Semín zůstal v jádru stejný jako za svých studentských let. On se nepokloní před duchem doby, nebude podřizovat reálně existujícímu učitelskému úřadu církve zastoupenému 2.vatikánským koncilem, papeži posledního půlstoletí nebo třeba i panu kardinálu Vlkovi. To jsou totiž živí lidé, kteří reagují určitým způsobem na proměnu doby: stejně jako kněží, kteří svůj vnější projev přizpůsobují pastoračním požadavkům ve farnosti. On uposlechne jen onu neměnnou Pravdu odmítající všechno, co bylo v církvi nepřijatelné vždycky. A tak spolu bude soupeřit více pravd stejně jako bylo v dobách papežského schizmatu více papežů, jenom nebylo současníkům padesát let jasné, který papež je pravý. Chválím pana Semína za nepoddajnost, s níž se nepodřídí autoritám, které by nakonec chtěly mít při vší rozmanitosti názorů římskokatolickou církev jednu.