Místní se však ničemu nedivili. Partnerský spor, v němž se angažují celé rody, je pro ně stejně normální jako to, že rodině nevěsty se platí věno. Evidentně nejde o běžné přestupky. Projevují se zde svébytné způsoby chování, které jinde než u Romů nenajdeme. Když se řekne kultura nějakého etnika, představíme si kroje, písničky a pověsti. Podporovat ji?
Proč ne, řekneme si. Jenže kultura jsou právě i vzorce chování a sociální organizace. Nadřazení rodu nad zájmy jednotlivce i nad zákony, nízké ocenění vzdělání, a naopak akceptování toho, co vnímáme jako podvod nebo krádež, to všechno je kultura. Svrchu jsou naroubovány prvky soudobé majoritní kultury, jak o tom výmluvně svědčí křestní jména z latinskoamerických telenovel, ale vzorce chování přetrvávají.
Většina přistěhovalců v Americe nebo v Evropě si zálibně pěstuje svou kulturu – ale pokud jsou úspěšně integrovaní do většinové společnosti, jde o kulturu vykastrovanou, z níž zbývají právě jen neškodné folklorní ornamenty. Skutečná kultura hyne. Romantik v tom vidí ztrátu. Proti rozvětveným romským rodům působí naše nukleární rodiny izolovaně a sobecky. Ve srovnání s lidem žijícím přítomnou chvílí je naše civilizace upjatá. Už Sigmund Freud si všiml, že tzv. nižší vrstvy si užijí víc legrace.
Ale jde z romské kultury amputovat to „sociálně vylučující“ tak, aby přežila, aniž by se kvůli ní musela – obrazně i doslova – odklánět doprava? Za sociálními problémy, jež vybublávají v Chomutově nebo na Cejlu, stojí neblahá kombinace zbytků staré etnické kultury s nejpokleslejší kulturou chudoby. Těžko se něco podstatného změní, dokud bude pro tvůrce oficiální politiky asimilace sprosté slovo.
Těžko se ovšem taky něco změní, dokud se bude mnoho Čechů domnívat, že příslušníci jiných etnik mají jednou danou neměnnou povahu. Jenže o rasismu se mluví pořád. Pro jednou by stálo za to podívat se bez iluzí na tzv. kulturu.
Proč ne, řekneme si. Jenže kultura jsou právě i vzorce chování a sociální organizace. Nadřazení rodu nad zájmy jednotlivce i nad zákony, nízké ocenění vzdělání, a naopak akceptování toho, co vnímáme jako podvod nebo krádež, to všechno je kultura. Svrchu jsou naroubovány prvky soudobé majoritní kultury, jak o tom výmluvně svědčí křestní jména z latinskoamerických telenovel, ale vzorce chování přetrvávají.
Většina přistěhovalců v Americe nebo v Evropě si zálibně pěstuje svou kulturu – ale pokud jsou úspěšně integrovaní do většinové společnosti, jde o kulturu vykastrovanou, z níž zbývají právě jen neškodné folklorní ornamenty. Skutečná kultura hyne. Romantik v tom vidí ztrátu. Proti rozvětveným romským rodům působí naše nukleární rodiny izolovaně a sobecky. Ve srovnání s lidem žijícím přítomnou chvílí je naše civilizace upjatá. Už Sigmund Freud si všiml, že tzv. nižší vrstvy si užijí víc legrace.
Ale jde z romské kultury amputovat to „sociálně vylučující“ tak, aby přežila, aniž by se kvůli ní musela – obrazně i doslova – odklánět doprava? Za sociálními problémy, jež vybublávají v Chomutově nebo na Cejlu, stojí neblahá kombinace zbytků staré etnické kultury s nejpokleslejší kulturou chudoby. Těžko se něco podstatného změní, dokud bude pro tvůrce oficiální politiky asimilace sprosté slovo.
Těžko se ovšem taky něco změní, dokud se bude mnoho Čechů domnívat, že příslušníci jiných etnik mají jednou danou neměnnou povahu. Jenže o rasismu se mluví pořád. Pro jednou by stálo za to podívat se bez iluzí na tzv. kulturu.