Letos tento stále kontroverzní svátek splývá navíc s padesátinami (připadajícími na dnešek) odporné, kýčovitě krásné panenky Barbie, od které se možná také odvozuje vžitý pojem „blbá blondýna“. Když potřebuji přimět chlapa, aby místo mne otočil věčně zarezlý uzávěr u bojleru na chalupě, taky se chovám „jako blondýna“ či jako Barbie. Nevím, neznám, neumím, pomozte mně! Kupodivu to působí, i když já i ten druhý jsme oba ve věku gerontů. Vzory jsou věčné, zvláště ty podvědomé!
Panenky Barbie, stejně jako poválečná generace baby boomu nebo Gottwaldových či Husákových dětí, stárnou. V březnu l959 byla vyrobena první série panenek Barbie a od té doby miliony a miliony exemplářů zaplavily svět dětí.
Majitelé nápadu, sdružení ve firmě Mattel Inc., na začátku asi netušili, že tím budou ovlivňovat vkus a životní styl milionů holčiček po celém světě a upevňovat představu o ženě jako hračce pro muže a ideální konzumentce. Ideová tvůrkyně panenky Ruth Handlerová si všimla, že její dcera chce dávat své panence i role dospělých a mít figurky, které mohou navazovat rozdílné sociální vztahy. A tak vznikl její partner Ken, který se s ní scházel i rozcházel, a panenka získala i svoji biografii.
K Barbie patří i růžové pokojíčky, skřínky, kosmetika, značky na oplatkách, nálepky na slunečnících a dnes i hry na internetu. Tam jsou dnes i tupé rozhovory s jejími přítelkyněmi v češtině. Ještě dobře, že moje nejmladší vnučka toto neví, a já jí to nepovím. Aby tvůrci Barbie přece jen trochu emancipovali a taky vydělali na dalších doplňcích, vlastní dnes tato vinylová panenka i jeep a má licenci na pilotování letadla.
Nožičky se dají ohýbat v kolenou, ručičky v loktech, i barva očí se dá změnit nasazením čoček. Jen prsty jsou zatím strnulé, stále půvabně prohnuté, takže se těmito prsty určitě nedá nic uchopit. Není to nutné, panenky pouze stojí, sedí, zaujímají sexy pozice. I z těchto úkonů se pak tvoří sny, a proto i deziluze budoucích dospělých žen. Dospělých?
Nápor růžově sladké panenky
I Barbína stárne, ale její nepřirozeně velké poprsí, disproporční nohy a vosí pas jsou nadále jako vzory vnucovány již třetí generaci žen. Přestože feministky bojují za či proti přechylování příjmení žen, za she/he v učebnicích, přehlížejí nápor růžově sladké panenky na psychiku dítěte a později na jasně konzumní orientaci a vkus generací. Proč toto nesledují? Podceňují tento vliv, nebo je za tím zase všemocný kšeft se zásadou, že fluentní kapitál je ideologicky neprincipiální? Nebo i v nich je někde uložen nepřiznaný sen o barbíně? Snad to tak není.
Dneska si můžete koupit i muslimskou variantu Barbie (jmenuje se Fulla) – v Dubaji, v Teheránu, kdekoliv v Saúdské Arábii, a dostanete k ní taky růžový pokojíček, střevíčky, které jí padají z nohou, i večerní toalety s dekoltem. Je to globalizace, nebo ideologická okupace?
Kdybych byla Bin Ládinek, vyzvala bych hochy z Talibanu, aby zaútočili na Barbie či Fullu, místo aby zostouzeli svoje dospělé manželky za to, že jim koukají zpod šátku vlasy. Fulla je ideologickou diverzí první kategorie. Oslovuje holčičky i předškolního věku a přiděluje jim roli barbín i v dospělosti. Otevírá dveře nejen pro obchod, ale i pro sekularismus, petrifikuje vzory chování ženy pro následující generace.
Ač holčičky z Emirátů, z Indie, Afriky, z Mexico City žijí často ve slumech, ideálem se pro ně stává životní styl, kterého nedosahují často ani příslušníci horních deseti tisíc v USA. A nikdy ho nedosáhnou, proto budou žít se stále frustrujícím, neuskutečnitelným snem. Hračky v podobě pistolí, pušek, vojáčků odsuzujeme, protože negativně ovlivňují budoucí muže. U holčiček toto ovlivňování nevadí?
Pokojíček z krabice od tatranek
Různé doplňky, domečky, auta, psi, kočky, koně, plesové šaty a výjezdy na safari pak podvědomě vtiskují sny o životním stylu rodiny. Když jsme kdysi četli ve školních čítankách příběhy o Těreškovové nebo o tom, jak malý Voloďa zabil velkého draka (tedy jak Lenin zabil carismus) nebo o hrdinství na stavbách mládeže, smáli jsme se tomu. Barbie a její životní styl působí podprahově. Proto je účinnější.
Taky jsem kdysi, asi v roce l967, koupila v Bielefeldu své dceři tuto hrdinku dívčích snů z vinylu. Nahatou, jen s další parukou, a k tomu dvoje botičky. Bylo to tak levnější. Ostatní jsem pak na tu Barbie doma šila a háčkovala. Pokojíček byl jen z krabice od tatranek, mělo to ale i otevírací okno a dveře. Schody jsem neuměla udělat, a tak Barbie bydlela jen v přízemí v jednom jediném pokoji, což vlastně odpovídalo tehdejším možnostem života v socialismu.
Jen tělesné proporce náležely disfigurované anorektičce a jen těžko by takto pojatá žena mohla být traktoristkou. Nohy by nedostala do kabiny pro šoféra. Zato by mohla opravovat spadlé tašky ze střechy přímo ze země. Tuto tehdy mnou nereflektovanou indoktrinaci moje dcera přežila. Ale za feministku se nepovažuje, na dveřích má nápis „dětský lékař“, přestože je „ženská“.
Panenky Barbie, stejně jako poválečná generace baby boomu nebo Gottwaldových či Husákových dětí, stárnou. V březnu l959 byla vyrobena první série panenek Barbie a od té doby miliony a miliony exemplářů zaplavily svět dětí.
Majitelé nápadu, sdružení ve firmě Mattel Inc., na začátku asi netušili, že tím budou ovlivňovat vkus a životní styl milionů holčiček po celém světě a upevňovat představu o ženě jako hračce pro muže a ideální konzumentce. Ideová tvůrkyně panenky Ruth Handlerová si všimla, že její dcera chce dávat své panence i role dospělých a mít figurky, které mohou navazovat rozdílné sociální vztahy. A tak vznikl její partner Ken, který se s ní scházel i rozcházel, a panenka získala i svoji biografii.
K Barbie patří i růžové pokojíčky, skřínky, kosmetika, značky na oplatkách, nálepky na slunečnících a dnes i hry na internetu. Tam jsou dnes i tupé rozhovory s jejími přítelkyněmi v češtině. Ještě dobře, že moje nejmladší vnučka toto neví, a já jí to nepovím. Aby tvůrci Barbie přece jen trochu emancipovali a taky vydělali na dalších doplňcích, vlastní dnes tato vinylová panenka i jeep a má licenci na pilotování letadla.
Nožičky se dají ohýbat v kolenou, ručičky v loktech, i barva očí se dá změnit nasazením čoček. Jen prsty jsou zatím strnulé, stále půvabně prohnuté, takže se těmito prsty určitě nedá nic uchopit. Není to nutné, panenky pouze stojí, sedí, zaujímají sexy pozice. I z těchto úkonů se pak tvoří sny, a proto i deziluze budoucích dospělých žen. Dospělých?
Nápor růžově sladké panenky
I Barbína stárne, ale její nepřirozeně velké poprsí, disproporční nohy a vosí pas jsou nadále jako vzory vnucovány již třetí generaci žen. Přestože feministky bojují za či proti přechylování příjmení žen, za she/he v učebnicích, přehlížejí nápor růžově sladké panenky na psychiku dítěte a později na jasně konzumní orientaci a vkus generací. Proč toto nesledují? Podceňují tento vliv, nebo je za tím zase všemocný kšeft se zásadou, že fluentní kapitál je ideologicky neprincipiální? Nebo i v nich je někde uložen nepřiznaný sen o barbíně? Snad to tak není.
Dneska si můžete koupit i muslimskou variantu Barbie (jmenuje se Fulla) – v Dubaji, v Teheránu, kdekoliv v Saúdské Arábii, a dostanete k ní taky růžový pokojíček, střevíčky, které jí padají z nohou, i večerní toalety s dekoltem. Je to globalizace, nebo ideologická okupace?
Kdybych byla Bin Ládinek, vyzvala bych hochy z Talibanu, aby zaútočili na Barbie či Fullu, místo aby zostouzeli svoje dospělé manželky za to, že jim koukají zpod šátku vlasy. Fulla je ideologickou diverzí první kategorie. Oslovuje holčičky i předškolního věku a přiděluje jim roli barbín i v dospělosti. Otevírá dveře nejen pro obchod, ale i pro sekularismus, petrifikuje vzory chování ženy pro následující generace.
Ač holčičky z Emirátů, z Indie, Afriky, z Mexico City žijí často ve slumech, ideálem se pro ně stává životní styl, kterého nedosahují často ani příslušníci horních deseti tisíc v USA. A nikdy ho nedosáhnou, proto budou žít se stále frustrujícím, neuskutečnitelným snem. Hračky v podobě pistolí, pušek, vojáčků odsuzujeme, protože negativně ovlivňují budoucí muže. U holčiček toto ovlivňování nevadí?
Pokojíček z krabice od tatranek
Různé doplňky, domečky, auta, psi, kočky, koně, plesové šaty a výjezdy na safari pak podvědomě vtiskují sny o životním stylu rodiny. Když jsme kdysi četli ve školních čítankách příběhy o Těreškovové nebo o tom, jak malý Voloďa zabil velkého draka (tedy jak Lenin zabil carismus) nebo o hrdinství na stavbách mládeže, smáli jsme se tomu. Barbie a její životní styl působí podprahově. Proto je účinnější.
Taky jsem kdysi, asi v roce l967, koupila v Bielefeldu své dceři tuto hrdinku dívčích snů z vinylu. Nahatou, jen s další parukou, a k tomu dvoje botičky. Bylo to tak levnější. Ostatní jsem pak na tu Barbie doma šila a háčkovala. Pokojíček byl jen z krabice od tatranek, mělo to ale i otevírací okno a dveře. Schody jsem neuměla udělat, a tak Barbie bydlela jen v přízemí v jednom jediném pokoji, což vlastně odpovídalo tehdejším možnostem života v socialismu.
Jen tělesné proporce náležely disfigurované anorektičce a jen těžko by takto pojatá žena mohla být traktoristkou. Nohy by nedostala do kabiny pro šoféra. Zato by mohla opravovat spadlé tašky ze střechy přímo ze země. Tuto tehdy mnou nereflektovanou indoktrinaci moje dcera přežila. Ale za feministku se nepovažuje, na dveřích má nápis „dětský lékař“, přestože je „ženská“.
