Nerealismus

Jak se včera svěřil, předsednictví EU mu přivodilo pozoruhodnou věc: jeho eurorealismus oslabuje. Co z něj teď bude? Euroidealista? Eurosnílek?

Vypadá to na europraktika. Svůj přerod totiž vysvětluje dost nahodile. „Trochu mě zaskočilo to, že přestože jsme střední, nebo malá země, tak naše názory jsou brány velmi vážně,“ napsal v chatu na internetové stránce českého předsednictví. To je toho. Řekl někdy nějaký evropský premiér, že jeho názory nejsou v EU brány vážně? Francie, zdá se, naše názory moc vážně nebere. A taky, které to jsou názory? Třeba i ty z projevu Václava Klause, o němž Topolánek řekl, že by podepsal každou jeho větu? Ty ovšem ta nejevropštější Evropa přijala bučením. I někdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda si kdysi pochvaloval, jak ho v Evropě berou vážně a na rozdíl od Klause ho rádi zvou ke stolu. Bodejť by k němu nebyli blahosklonní za to, jak nevýhodnou přístupovou smlouvu podepsal.
 
Mnohem jasněji než nepřesvědčivé důvody hovoří jméno, na něž se Topolánek odvolal: vyznal se z respektu k lucemburskému premiérovi Jeanu-Claudovi Junckerovi. To až uslyší David Cameron! Na evropské scéně nezůstal náruživější eurofederalista ze staré školy než Juncker. Nikdo nesymbolizuje antidemokratickou aroganci evropských elit lépe než on, který komentoval výsledek referenda o evropské ústavě ve Francii slovy: „Když to bude ano, řekneme, že jdeme dál, když ne, řekneme, že pokračujeme.“
 
Topolánek by měl jasně odpovědět na otázku, zda pomýšlí na funkci eurokomisaře. Není to zakázané ani absurdní – stihnout by se to dalo, Občanská demokratická strana by ho „vykopla nahoru“ před volbami do sněmovny ochotně. Hluboce to ovšem mění politikovo postavení. Premiér musí hájit zájmy své země a program své strany. Pretendent na eurokomisaře to musí mít dobré u lidí typu Junckera. Kdo tvrdí, že jde obojí dohromady, už přeskočil na druhou stranu.