Česko čeká na svůj Brusel

Fotbaloví hooligans v Česku jsou od začátku jarní části ligy pod drobnohledem médií. Důvod? Čerstvé změny ve fotbalové legislativě, díky nimž ministr vnitra Ivan Langer „přehrál“ velkou část odpovědnosti za divoké fanoušky z policie na kluby.

Ve starých kolejích
Najednou to vypadá, že fotbaloví výtržníci jsou divočejší než dříve. Omyl. Pravda je taková, že shora uvedené výstřelky patří ke koloritu české fotbalové ligy už několik let. Vlaky a autobusy se demolovaly vždy, dělbuchy svištěly jedna radost – a to, že dosud nikoho vážně nezranily, bylo spíše dílem náhody. Ne, rowdies nejsou z ničeho nic agresivnější. Jen je na ně kvůli humbuku okolo Langrova rozhodnutí víc vidět.
 
Jedno je jisté: chování násilnických fanoušků nezmění žádný zákon, žádné přenesení pravomocí z policie na kluby.
 
Fotbalové Česko tak čeká na svůj Brusel. 29. května 1985 našla v ochozech bruselského stadionu Heysel smrt skoro čtyřicítka fanoušků Juventusu Turín. Italský klub hrál finále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů) s FC Liverpool.
A agresivita anglických fanoušků byla tehdy na vrcholu.

Pro celý evropský fotbal byla bruselská tragédie šokem, který měl ozdravný účinek. Následná přísná bezpečnostní opatření udělala například z anglické Premier League vzor bezpečnosti pro všechny evropské ligy. 
 
Česko na podobný šok s ozdravným účinkem stále čeká. Pár poničených peronů už s nikým nehne a i onen třináctiletý chlapec se snad nakonec uzdraví. Pro kluby i fotbalový svaz tak není důvod cokoliv měnit. Udělá se pár obřadných „bububu“ na disciplinární komisi, ale systém se nijak radikálně neozdraví. Langrův argument, že když mají kluby statisíce na nákup hráčů, musí mít i peníze na zajištění bezpečnosti, byl v jádru správný, ale také totálně vytržený z českého kontextu. Když se bude generální manažer tuzemského prvoligového klubu rozhodovat, jestli utratit peníze za kvalitního útočníka, nebo za peníze na větší bezpečnost na stadionu, jak se asi rozhodne? Britský spisovatel Nick Hornby ve své knize Fotbalová horečka píše, že bruselská tragédie se dala lehce předvídat.

„Po celý rok 1985 se náš fotbal k něčemu podobnému nezadržitelně řítil. Došlo k té příšerné mele s fanoušky Millwallu na Lutonu, kde dav zahnal policii (...). Dále tu byly nepokoje na utkání Chelsea proti Liverpoolu, kde fandové Chelsea vtrhli na hřiště a napadli hráče. Incidenty se odehrály v rozmezí několika týdnů a byly to jen předehry. Tragédie na Heyselově stadionu se blížila stejně neodvratně jako Vánoce,“ píše Hornby.
 
Samozřejmě, srovnávat anglické hooligans model 1985 se současnými – stále relativně krotkými – českými rowdies není úplně přesné. Ale v zásadě jde o to samé. Nemáte pocit, že i česká liga jen tak odevzdaně čeká na nějaký svůj „Brusel“, který teprve od základů změní celou fotbalovou kulturu v zemi?

Rowdies tu budou vždycky
Fotbalový násilník – tak jak ho známe dnes – se zrodil v Anglii 80. let. Během drsné vlády Margaret Thatcherové „vynalezly“ tisíce nezaměstnaných mladých mužů fotbal jako ideální prostředek k vybití své frustrace. Podobná skupina lidí bude ve společnosti přítomná vždy a za všech okolností. Otázka tedy nezní, jak rowdies „převychovat“. Můžeme jen zkoušet a zkoumat různé prostředky, jak co nejvíce eliminovat jejich násilné projevy.
 
Česko si s tím zatím evidentně neví rady, což souhrou mnoha okolností nejviditelněji připomnělo letošní jaro. Ano, bylo by báječné českému „šafaříkováu“ předejít. Jenže - pokud vezmeme v potaz tuzemské fotbalové prostředí – lze v to vůbec doufat?